![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2025/06/08/5.jpg\")
\n3. června vyhnal dav federální agenty z Minneapolisu po razii v taquerii. 4. června se lidé postavili agentům imigračního a celního úřadu USA, kteří prováděli razie v Chicagu a Grand Rapids. V pátek 6. června lidé v Los Angeles reagovali na zátah ICE a vyvolali celodenní střety, které pokračují i dnes. V následující reportáži z první ruky účastníci popisují, jak se lidé spojili, aby se snažili zabránit federálním agentům v únosu lidí z jejich komunity.
\n\n„Hraniční car“ Donalda Trumpa Tom Homan oznámil, že v reakci na to vyšle do Los Angeles Národní gardu. Pokud se situace vyostří i jinde v zemi, je možné, že se dočkáme hnutí, které naváže tam, kde skončilo povstání George Floyda. Je pravděpodobné, že zatčením prezidenta kalifornské pobočky Mezinárodního svazu zaměstnanců ve službách při jejich útocích na lidi v Los Angeles riskuje ICE a různé federální agentury, které jsou převeleny na jejich podporu, že si udělají další nepřátele právě v době, kdy se tato konfrontace rozbíhá.
\n\nAčkoli Trumpova administrativa začala útočit na přistěhovalce - jak na ty s doklady, tak na ty bez nich - je to jen první krok v jejich snaze nastolit autokracii. Zaměřují se na přistěhovalce, protože je považují za nejzranitelnější cíl, ale jejich zastřešujícím cílem je přivyknout nás všechny k pasivitě tváří v tvář brutálnímu státnímu násilí a přetrhat základní pouta solidarity, která by měla spojovat všechny lidské bytosti.
\n\nKaždému - i těm nejmilitantnějším centristům - musí být jasné, že výsledek konfliktu, který se nyní rozhořívá, určí vyhlídky všech ostatních cílů, které si Trump vytyčil v hledáčku, od Harvardovy univerzity až po ty, kteří si prostě přejí mít dost pěněz na nákup.
\n\nMimochodem, pokud je možné, že se budete nacházet v prostředí, v němž jsou nasazeny chemické zbraně, je možné uhasit kanystry se slzným plynem - přečtěte si tento krátký návod. Množství podobných informací o tom, jak zůstat v bezpečí při demonstracích, najdete zde. Chcete-li se dozvědět o dalších věcech, které můžete udělat pro zastavení ICE, začněte zde.
\n\n\nNa sociálních sítích se rozšířila zpráva, že ICE provedla razii na několika místech v centru Los Angeles, Highland Parku a MacArthur Parku. Agenti začali provádět razii v budově v květinové čtvrti, když je uvnitř uvěznil spontánní dav. Lidé zablokovali všechny strany budovy, každý jednotlivý vchod, takže se agenti nemohli dostat ven. V budově už zadrželi spoustu lidí a nečekali, že je uvězní houf 50-100 Angelenos.
\n\nZřejmě očekávali, že budou moci provést viditelnou razii v centru Los Angeles bez odezvy okolí. Mýlili se. Ze šesti nebo více míst, na která podnikli razii, se toto nacházelo v oblasti s nejhustším osídlením, jen pár bloků od chudinské čtvrti a pár kroků od čtvrti Piñata.
\n\nU hlavního vchodu stálo velké množství lidí, kteří bránili ICE v odchodu z budovy. Agenti ICE, zaskočeni davem, viditelně přemýšleli, jak se evakuovat. Rodinní příslušníci zadržených plakali u dveří a brány a přemýšleli, co se stane s jejich blízkými.
\n\nFederální vláda vyhlásila Los Angeles válku.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2025/06/08/7.jpg\")
\nICE si objednala obrněný vůz se třemi desítkami federálních policistů a flotilou dodávek. Vchod, do kterého chtěli vjet, blokoval hlásný vůz SEIU a začali vyhrožovat jeho odtažením. SEIU vyhověla a svůj kamion přeparkovala, dokonce zašla tak daleko, že pomocí svého zvukového systému křičela na dav „Na chodník!“. Polovina lidí je poslechla a polovina ne, ale byl to dostatečně malý dav, aby to mělo podstatný význam. Následkem toho se obrněný vůz a dodávky dostaly až k bráně.
\n\nFederální těžkooděnci se začali snažit všechny vytlačit ven. Malá skupinka, která odmítala odejít, si dál stála za svým, kroutila policejními štíty a vysmívala se jim. Agenti byli viditelně otřeseni houževnatostí této skupiny, která se nějakým způsobem shromáždila během patnácti minut. V zoufalém náporu začali agenti FBI házet do davu kanystry se slzným plynem. Všichni křičeli na fašistické žoldáky, jak se snažili zatlačit lidi zpět. Ve zmatku se agentům podařilo uvolnit cestu dodávkám, aby mohly vjet branou.
\n\nFederálové naložili unesené pracovníky do dodávky a začali odjíždět. Dav se je snažil zastavit, ale FBI se snažila protestující zadržet a střílela po všech pepřové a gumové projektily. Jedna z dodávek se rozjela a srazila předsedu kalifornské pobočky Mezinárodního svazu zaměstnanců služeb a zranila ho. Ten byl poté zatčen.
\n\nDav se začal bouřit, zapaloval rachejtle a házel na žoldáky odpadky, lahve s vodou a zelí. FBI odpověděla palbou zábleskových granátů a gumových projektilů a dalšími pepřovými střelami.
\n\nZatímco tento střet pokračoval, někdo sledoval dodávky ICE na letiště v Burbanku, kde agenti údajně tvrdili, že přivážejí „hokejový tým“. Lidé se od té doby pokoušejí let sledovat a zjistit, kam letěl.
\n\nOstatní zadržení byli převezeni do MDC* (Metro Detention Center), což vyvolalo akci, která byla svolána na několik hodin později.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2025/06/08/4.jpg\")
\nLidé se začali shromažďovat u MDC. Proběhla tisková konference, na které se podílely organizace Union Del Barrio, SEIU a Koalice za humánní práva přistěhovalců v Los Angeles. Peace policing vyvolal potyčky mezi placenými aktivisty a davem. Aktivisté nakonec odešli a dav zůstal - všechno pomaloval, rozbíjel okna, rozbíjel věci a byl neovladatelný. Někdo si přinesl kladivo a rozbíjel betonové sloupy, aby lidé mohli jejich kusy použít jako projektily, které házeli na policii. Někdo použil otočnou židli jako barikádu, další člověk se objevil v dinosauřím obleku.
\n\nPolicisté házeli na dav vše, co mohli. Lidé několikrát dostali slzný plyn, ale neutralizovali jeho účinek tím, že na kanystry dávali led a vodu a také dopravní kužely jako v Chile. Někteří lidé také házeli kanystry zpět agentům ministerstva vnitřní bezpečnosti, kteří za ně byli zodpovědní. Dav byl nesmírně živý a odvážný. Někteří pravicoví internetoví streameři se snažili dostat do areálu, ale byli odhaleni a okamžitě vyprovozeni.
\n\nDHS nemohlo situaci zvládnout. Federálové byli přetíženi a prosili losangeleskou policii, aby je přišla zachránit. Přestože starostka Los Angeles Karen Bassová prohlásila, že je „zděšena“ přítomností ICE v Los Angeles, losangeleská policie se přesto dostavila ve velkém počtu. Nízko letící vrtulník oznamoval lidem, že budou zatčeni, a vydával rozkazy k rozptýlení, zatímco LAPD během následujících čtyř až pěti hodin vytlačovala lidi z budovy. Všichni odcházeli pokrytí prachem z pepřových střel a slzným plynem.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2025/06/08/1.jpg\")
\nRozšířila se zpráva, že ICE byla spatřena, jak se připravuje na zátah v čínské čtvrti. (Později se ukázalo, že se na tomto parkovišti chystali uspořádat tiskovou konferenci Thomase Homana, Trumpova „hraničního cara“, v sedm hodin ráno následujícího dne - tiskovou konferenci, která byla zřejmě zrušena).
\n\nStovky lidí se začaly trousit dovnitř, svítit federálním agentům baterkami do očí a pokřikovat a skandovat a metat urážky na pořádkovou policii.
\n\nPřestože lidé byli na akcích celý den, energie byla vysoká a přitahovala kolemjdoucí i náhodné fanoušky Dodgers, aby se přidali. Dav vyšel na ulici a znovu zablokoval vchody, protože se začaly zase vyostřovat. Tentokrát nebyla přítomna losangeleská policie, takže se federální agenti připravili na to, že se pokusí lidi vytlačit sami.
\n\nÚčastníci v davu počmárali obrněné vozidlo ICE a začali na něm skákat za houkání LRAD. Někdo potagoval nápisem „FUCK ICE“ a posprejoval kamery na samořiditelném autě Waymo. Nebyly přítomny žádné organizace kromě silného kontingentu z Los Angeles Tenants Union, který byl přítomen každé akci v průběhu dne.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2025/06/08/3.jpg\")
\nFederální agenti usoudili, že parkoviště je příliš obtížné udržet, a začali se stahovat. Dav využil příležitosti a zablokoval jim cestu, házel rachejtle a kameny, lahve a jaksi i keramické talíře. FBI v odpověď vystřelila několik zábleskových granátů a kanystry se slzným plynem, ale duch těch, kteří se jim postavili, zůstala nezlomen.
\n\nLidé začali rozbíjet okna na autech federálů. V tu chvíli se ICE rozhodla odejít a na ulici začala oslava. V radostné atmosféře byly odpáleny další ohňostroje. Lidé se chvíli bavili, než se rozešli domů, povzbuzeni malým vítězstvím po děsivém a nelidském dni v takzvaných Spojených státech.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2025/06/08/2.jpg\")
\nCrimethInc. a Freedom přinesly začátkem května analýzu Petera Gelderloose, který zkoumá, proč strategie, které v současnosti používají mainstreamová ekologická hnutí k zastavení průmyslově produkované změny klimatu, selhávají – a co bychom mohlx dělat místo toho. Pro podrobnější seznámení s těmito otázkami doporučujeme Peterovu novou knihu The Solutions are Already Here: Strategies for Ecological Revolution from Below (Řešení už tu jsou: Strategie ekologické revoluce zdola).
\n\nMainstreamový proud klimatického hnutí vychází z předpokladu, který zaručeně vede k neúspěchu. Nejen k neúspěchu. Ke katastrofě. A čím účinnější bude, tím větší škody způsobí.
\n\nPojďme prozkoumat proč.
\n\nKdyž se v dnešní době řekne environmentalismus, lidé si pravděpodobně představí občanskou neposlušnost v ulicích, mediální aktivismus, nadšené lobbování a konference, jejichž cílem je stanovit globální cíle pro emise uhlíku – to vše pod vedením nevládních organizací, akademiků a progresivních politiků. Ekologický boj však vždy zahrnoval také antikapitalistické a antikoloniální proudy a tyto proudy v posledních desetiletích sílí, jsou dynamičtější a lépe propojené.
\n\nTento růst se však neobešel bez komplikací, často způsobených intenzivními cílenými represemi, které zanechávají hnutí vyčerpaná a traumatizovaná, jako například Green Scare (Zelený strach), který začal v roce 2005, a potlačení hnutí Standing Rock a dalších hnutí proti ropovodu vedených původními obyvateli o deset let později. Systematicky se právě ve chvílích, kdy si radikální proudy lížou rány, dostává na scénu převážně bělošská, středostavovská vize environmentalismu a posouvá celou konverzaci reformním směrem.1
\n\nSkutečná krize, které čelíme, je komplexní ekologickou krizí, v níž se proplétají problémy jako policejní zabíjení, represivní zákony, pokračující historie kolonialismu a nadřazenosti bílé rasy, ztráta životního prostředí, zábory půdy, kultury jídla, lidské zdraví, urbanismus, hranice a války. Vedení environmentálního hnutí učinilo strategické rozhodnutí redukovat to vše na otázku klimatu – klimatickou krizi – a znovu postavit stát do role hlavního hrdiny, našeho potenciálního zachránce. To znamená soustředit se na Pařížskou dohodu a summity COP jako na řešení problému a pomocí performativního aktivismu a občanské neposlušnosti požadovat změny politiky a investice na podporu zelené energie.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2024/05/08/7.jpg\")
Klima se otepluje, bez ohledu na to, co se domluví na mezinárodních klimatických summitech.
\nDva pilíře jejich strategie řešení klimatické krize jsou zaprvé zvýšení výroby zelené energie a zadruhé snížení emisí uhlíku.
\n\nPrvní cíl se jim daří plnit velmi efektivně, druhý vůbec. Bylo to zcela předvídatelné.
\n\nKaždý, kdo rozumí tomu, jak naše společnost funguje – tedy jak funguje kapitalismus –, ví, že pravděpodobným výsledkem zvýšení investic do zelené energie bude zvýšení produkce fosilních paliv. Hlavním důvodem je to, že stovky miliard dolarů, které již byly utopeny v ropovodech, uhelných dolech, ropných rafineriích a frakovacích plošinách, jsou fixním kapitálem. Mají velkou hodnotu, ale nejsou to peníze na bankovním účtu, které lze rychle investovat jinam, přeměnit na akcie nebo nemovitosti nebo převést na jinou měnu.
\n\nUhelné rypadlo o hmotnosti 14 000 tun, ropná plošina na moři: z nich se nikdy nestane něco jiného s podobnou finanční hodnotou. Jsou to utracené peníze, investice, která je pro kapitalisty užitečná pouze tehdy, pokud ji mohou nadále používat k těžbě uhlí nebo k těžbě ropy. Toto ekonomické pravidlo platí bez ohledu na to, zda je dotyčným kapitalistickým podnikem ExxonMobil, saúdská státní ropná společnost nebo čínská petrochemická korporace vlastněná komunistickou stranou (která byla v roce 2021 uvedena jako největší energetická společnost na světě).
\n\nKapitalismus (včetně toho, který praktikují všechny socialistické vlády na světě) je založen na růstu. Pokud investice do zelené energie rostou, což vede k nárůstu celkové výroby energie, cena energie se sníží, což znamená, že velcí výrobci budou vyrábět více jakéhokoli zboží, které produkují, čímž se jejich výrobky zlevní v naději, že si jich spotřebitelé koupí více. V důsledku toho se zvýší celková spotřeba energie. To platí pro energii ze všech dostupných zdrojů, zejména z těch nejzavedenějších – fosilních paliv.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2024/05/08/6.jpg\")
\nPo desetiletích investic se zelená energie konečně stane cenově konkurenceschopnou nebo levnější než energie z fosilních paliv. K tomu začalo docházet teprve v posledních několika letech, i když ceny stále kolísají v závislosti na regionu a druhu výroby energie. Průmysl fosilních paliv neopustil své provozy ani nesnížil výrobu. Mnoho společností dokonce ani nezajišťuje své investice tím, že by je rozdělovaly mezi fosilní paliva a zelenou energii. Dělají však to, že více investují do nových projektů v oblasti fosilních paliv. To je základní kapitalistická ekonomie: pokud se u produktu snižuje cenová přirážka, jediným způsobem, jak si udržet nebo zvýšit zisky, je zvýšit celkovou produkci. To vysvětluje, proč byl rok 2023 pro nové projekty v oblasti fosilních paliv rekordní.
\n\nExistuje ještě jeden způsob, jak zvýšit zisky: snížením výrobních nákladů. Pro průmysl fosilních paliv to znamená snížení bezpečnostních a ekologických standardů, což implikuje více nehod, více znečištění, více úmrtí.
\n\nVědělx jsme, že to přijde. Říkalx jsme, že se to stane. A bylx jsme vyloučenx z debaty, v mnoha případech zabitx nebo uvězněnx, protože zoufalá potřeba věřit, že nás vláda může zachránit, je ještě větší než závislost na fosilních palivech.
\n\nAle kapitalismus nemá na této planetě budoucnost. K řešení této krize budeme potřebovat dalekosáhlou revoluci.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2024/05/08/3.jpg\")
U každého roku představuje světle modrý sloupec „čistou“ energii a tmavě modrý sloupec fosilní paliva. Zdroj: Zpráva World Energy Investment 2023 report.
\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2024/05/08/2.jpg\")
Přestože každoroční investice do „zelené“ energie výrazně rostou, pokračuje také nárůst výroby a spotřeby fosilních paliv. Zdroj: Statistical Review of World Energy 2023.
\nMusíme změnit způsob konverzace. Musíme se připravit na dlouhodobou perspektivu. Musíme podporovat boje, které mohou přinést malá vítězství a zvýšit naši kolektivní sílu, a prohloubit náš vztah k území, které nás může uživit. Především si musíme představit lepší budoucnost, než jakou nám připravují.
\n\nDruh společenské transformace – globální revoluce –, který dokáže zahojit rány, jež jsme uštědřilx samotné planetě a všem jejím živým systémům, bude muset být větší než cokoli, co jsme kdy zažilx. Tato krize chytá do pasti a poškozuje nás všechny; reakce na ni bude vyžadovat co nejvíce z nás.
\n\nPředstavte si všechny lidi ve svém životě, které nechcete nechat zemřít hlady, na rakovinu, při extrémních povětrnostních jevech nebo zastřelit policií či jinými zastánci bílé nadřazenosti.
\n\nNemusíte všechny tyto lidi přesvědčovat, aby se stalx anarchistickými revolucionáři. Stačilo by některé z nich přesvědčit, aby stáhlx svou loajalitu vůči dominantním institucím a mainstreamovým reformním hnutím a sympatizovalx s revolučním přístupem, nebo alespoň pochopilx, proč má takový přístup smysl.
\n\nJedním ze způsobů, jak k tomu přistoupit, je položit otázku s nezpochybnitelnou odpovědí, otázku, která se přímo týká problému, který se jich dotýká nebo je motivuje. Například:
\n\nKolik lidí ročně zemře v důsledku nedostatku čisté vody, hladomoru, extrémního počasí, znečištění ovzduší a dalších příčin souvisejících s ekologickou krizí? Nejméně 10–20 milionů lidí ročně a jejich počet stále roste.
\nOd roku 2017 se investice do obnovitelných zdrojů energie každoročně zvyšují. V roce 2022 bylo do obnovitelných zdrojů energie investováno více než patnáctkrát více než v roce 2004. Bylo to pro investory výhodné? Ano. Roční investice činí více než bilion dolarů a zisky přesahují sto miliard, ačkoli investoři ukázali, že své peníze ze zelené energie rychle stáhnou, když ziskové marže klesnou. Co se za stejnou dobu stalo s globálními emisemi CO2? Vzrostly o třetinu. A produkce fosilních paliv ve stejném období? Ta se zvýšila o 40 %. Jsou tyto hodnoty zhruba stejné jako tempo růstu emisí uhlíku a produkce fosilních paliv v předchozích desetiletích? Ano. A co to znamená? Rozmach investic do zelené energie nijak nezpomalil produkci fosilních paliv a emise uhlíku, a to ani v případě, že nové projekty těžby fosilních paliv jsou obtížnější a nákladnější.
\nNaše voda, vzduch a potraviny jsou plné jedovatých chemikálií. Mnohé z nich souvisejí s výrobou plastů, pesticidů, věčných chemikálií (perfluoroalkylové sloučeniny, PFAS), těžbou a spalováním fosilních paliv. O nebezpečnosti většiny těchto sloučenin víme již desítky let a některé z nich jsou zakázány nebo regulovány různými vládami. Celkově lze říci, že se množství těchto toxinů v našem životním prostředí zvyšuje, nebo snižuje? Zvyšuje se. Co udělala řada velkých chemických společností v reakci na zákaz PFOA (perfluorooktanová kyselina, jedna z PFAS), toxické „věčné chemikálie“? Přešly na výrobu jiných PFAS, o nichž je rovněž známo nebo se předpokládá, že jsou toxické. Víme, jak účinně jsou tyto zákazy vymáhány? Pět let poté, co v reakci na tlak vlády souhlasily s postupným vyřazením PFOA, chemické továrny DuPont stále vypouštěly PFOA do podzemních vod. Pravděpodobně to dělají i nyní, ale postižené komunity nemají prostředky, aby to zjistily, a vláda to nemonitoruje.
\nPodívejme se na paralelní problém, abychom zjistili, zda takový reformismus přinesl výsledky v jiných souvislostech. V roce 2020 se města a státy po celých USA snažily uklidnit hnutí proti policejním vraždám přijetím opatření k zajištění odpovědnosti policie, od školení rasové citlivosti přes kontrolní občanské komise až po přísnější pokyny pro použití síly a povinné kamery na těle. Snížil se od té doby počet policejních vražd? Ne, naopak se zvýšil.
\nPo sdělení odpovědí na tyto otázky můžete zdůraznit, že reforma stávajícího systému je neúspěšná strategie, a zeptat se jich, zda jsou odhodláni zkoušet stejnou strategii znovu a znovu a doufat v jiné výsledky.
\n\nTo by vám mělo umožnit zjistit, kteří z lidí ve vašem okolí jsou schopni zpochybnit paradigma, v němž žijí a kteří jsou oddáni falešným přesvědčením, jež jsou základem tohoto paradigmatu. S druhou skupinou neztrácejte čas. Ať už mají jakékoliv spásné a krásné vlastnosti, snažit se s nimi jednat prostřednictvím rozumu, etiky a logiky se míjí účinkem. Když lidé trvají na tom, že věří věcem, které jsou prokazatelně nepravdivé, je to buď proto, že jim tato víra poskytuje pohodlí, nebo proto, že jim přináší moc a zisk. Debata to pravděpodobně nezmění.
\n\nMusíme změnit konverzaci na úrovni celé společnosti. Potřebujeme, aby lidé rozuměli našim argumentům; potřebujeme zajistit, aby hlavní proudy ortodoxních názorů byly vnímány jako kontroverzní, a ne jako přijatelné.
\n\nTo znamená zdiskreditovat Pařížskou dohodu, OSN, Extinction Rebellion a velké nevládní organizace, stejně jako celou strategii nahrazení fosilních paliv zelenou energií při zachování globálního ekonomického systému beze změny. Jediné, co se jim kdy podařilo, bylo vydělat spoustu peněz. Stejně tak je třeba popularizovat jasnější chápání funkce policie v historických souvislostech a dopadu ekonomické produkce založené na růstu na naše zdraví a skutečnost, že žádná vláda pravděpodobně nepodnikne kroky ke zmírnění některé z těchto škod.
\n\nZaměřme se na lidi, kteří jsou schopni se změnit. Když lidé začnou měnit své názory, pomůže jim, když to budou moci spojit s okamžitou změnou svého jednání. Pomozte jim identifikovat něco malého, co mohou udělat. Například:
\n\nPřesměrujte dary od velkých nevládních organizací na fondy právní obrany pro obránce půdy, na sbírky na projekty obrany půdy a na alternativní média a vydavatele, kteří prezentují realistický pohled na krizi;
\nNapište dopis někomu, kdo je uvězněn za ekologicky zaměřenou sabotáž nebo obranu proti policii, nebo někomu, kdo se organizuje za lepší zacházení a prostředky pro přežití uvnitř vězeňského systému;
\nŠiřte na sociálních sítích zprávy o bojích na obranu domorodé půdy po celém světě;
\nReagujte na mainstreamové environmentální kampaně nebo na struktury OSN pro změnu klimatu, poukazujte na to, že jde o podvod, a odkazujte na masově rozšířené články, jako je tento;
\nPožádejte místní knihovny a knihkupectví o objednání knih s realistickým pohledem na ekologickou krizi;
\nZaložte s přáteli čtenářskou skupinu;
\nZúčastněte se protestu;
\nPodpořte místní komunitní zahradu, distribuční místo pro bezplatné potraviny nebo oblečení, skupinu pro snižování škod nebo iniciativu za transformační spravedlnost;
\nPřeměňte trávník na zahradu s původními divokými květinami a jedlými rostlinami;
\nExperimentujte s guerillovým zahradničením.
\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2024/05/08/5.jpg\")
South Central Farm. Tato zahrada v Los Angeles, o níž se diskutovalo v Rolling Thunder č. 4, živila stovky rodin a bránila zelený prostor v městské pustině.
\nApokalypsa už začala. Po celé dekády umírají každoročně miliony lidí – a nyní desítky milionů lidí – na následky této ekologické krize. Překonalx jsme úmrtnost v nejhorších letech druhé světové války a holocaustu, i když nepočítáme oběti horkých válek, které jsou vedeny od Nigeru po Palestinu – i když i tyto války jsou s touto krizí spjaty.
\n\nA co víc, neznámý počet živočišných druhů – pravděpodobně tisíce – je každoročně dohnán k vyhynutí. Četná stanoviště a ekosystémy jsou navždy ztraceny. Globální biomasa, tedy celkový objem všech živých bytostí na planetě, se výrazně snižuje. Voda, vzduch a půda jsou plné jedů. Klimatické cíle v oblasti snižování emisí uhlíku jsou pravděpodobně příliš optimistické; již 26 let před rokem 2050 (cíl OSN pro dosažení „čistých nulových“ emisí) překračujeme četné kritické body a prognózy nejmocnějších států a největších korporací naznačují, že se nám nepodaří splnit zbožné přání do roku 2050. Konec světa už probíhá.
\n\nAbychom mohlx udělat to, co je třeba, musíme to přijmout a pustit se do toho. Utrpení už je tady. Hromadná smrt už je tady. Ale po každé smrti přichází nový život a na této planetě bude život existovat, dokud Slunce za několik miliard let nezačne kolabovat. Je to pro nás otázka života a smrti, takže ji musíme brát vážně a přinášet oběti, ale protože už je „pozdě“, můžeme se zaměřit na kvalitu a dlouhodobé zarámování, a ne se nechat unášet povrchní a vyčerpávající naléhavostí.
\n\nPřinejmenším jedna věc je jistá: živá společenství na této planetě na tom budou mnohem lépe, pokud zrušíme stát a kapitalismus. Pokud se nám to nepodaří za našich životů, budou na tom i tak lépe – budeme na tom lépe, pokud jsme narušilx jejich hegemonii, pokud většina lidí dokáže pochopit, že dominantní instituce jsou zodpovědné za to, co se děje, pokud jsme zvýšilx naši schopnost kolektivního uzdravení a přežití.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2024/05/08/1.jpg\")
\nExistuje mnoho způsobů, jak boj podpořit. I když je snadné propadnout demoralizaci, když se většina ropovodů, vojenských základen, dolů a dalších megaprojektů, proti kterým se stavíme, přesto buduje, je nezbytné se angažovat. Revoluce není lineární postup – není to tisíc malých vítězství, která se kumulují v jedno velké vítězství. Ano, je třeba ukázat, že někdy můžeme vyhrát, ale jde také o radost a zkušenosti, které si odnášíme, o taktické a strategické instinkty, které rozvíjíme, o technické know-how, o vztahy, které budujeme, o nadšení z toho, že jsme donutilx policii stáhnout ocas a utéct, o uvědomění, že autority uvnitř i vně hnutí nás jen brzdí, o to, jak se v boji ukazuje, že všechny různé oddělené problémy, všechny různé formy útlaku spolu souvisejí.
\n\nMusíme se zapojit do přechodných bojů způsobem, který lidem pomůže objevit a procvičit si takové taktiky a strategie, které budou nezbytné pro dlouhodobou změnu.
\n\nMnoho bojů v posledních desetiletích nám dodalo energii a dalo nám lekce, na které bychom nemělx nikdy zapomenout – povstání v Oaxace, Řecku, Francii, Hongkongu a Chile, decentralizovaná pléna hnutí Occupy, nekompromisní antirasismus protipolicejních vzpour, radostné znovuzískávání veřejného prostoru vyjádřené akcí Reclaim the Streets, obsazování lesů od Hambachu po Chimki, strategický postoj hnutí Stop Cop City a další.
\n\nPřežití začalo včera. Lidé v zemích, které již zažily kolaps, stejně jako domorodé a černošské komunity z nižších vrstev po celém světě, už mají náskok. Učte se od těch, kteří z těchto zkušeností vycházejí. Pak důvěrně poznejte své území. Zjistěte, odkud by se mohly vzít potraviny a jaké úpravy budou potřebovat obydlí v nejextrémnějších ročních obdobích, nebo pokud dojde k výpadku elektrické sítě. Stanovte si způsoby komunikace a koordinace pro případ, že přestanou fungovat telefony a internetové připojení. Zjistěte, jak se můžete dostat k čisté pitné vodě. Zjistěte, kde je nejvíce kontaminovaná půda, aby v ní nikdo nepěstoval potraviny. Zjistěte, jak jsou koordinováni bělošští supremacisté.
\n\nA pak se dejte do práce a vytvořte více komunitních potravinových zdrojů, stabilnější přístup k bydlení a více sítí kolektivní sebeobrany. Podpořte jakýkoli projekt, který vás inspiruje a který nás všechny posílí jak teď, tak v jakékoli pravděpodobné budoucnosti, ať už půjde o kolaps, rostoucí autoritářství nebo revoluční občanskou válku.
\n\nSpojení s našimi specifickými územími bude pravděpodobně znamenat rozchod s homogenizujícími ideologiemi, které trvají na tom, že jsme všichni stejní; které nemohou vzít v úvahu skutečnost, že každý z nás má odlišnou historii a potřeby a že tato historie některé z nás staví do konfliktu; nebo které zakládají svou představu sociální transformace na předem stanoveném programu či představě povinné jednoty. Budoucnost, kterou bychom měli vytvářet, je ekosystém bez centra.
\n\nRevoluce je stále možná. Můžeme to říct s jistotou, protože dějiny nám ukazují určité zákonitosti, jak se cyklí v průběhu staletí, a také proto, že vstupujeme do bezprecedentní doby, v níž dominantní instituce používají plány a modely, které jsou už zastaralé.
\n\nVšechny naše revoluce v posledních několika staletích byly nakonec neúspěšné. To znamená, že se z nich můžeme poučit, aniž bychom omezili svou představivost nebo předpokládali, že víme, jak bude vypadat úspěšná transformace celé společnosti.
\n\nNebude vycházet z nějakého plánu. Nebude výsledkem triumfu žádné strany. Bude výsledkem nesčetných snů, plánů, spiknutí, šílených nadějí a bitev, které zatím nedokážeme předvídat. Budeme ji vytvářet společně, neustále snít, neustále tkát, protože takový je svobodný život.
\n\nO globálních příkladech této represe a o tom, jak je systematicky spojena s nahrazováním radikálních hnutí reformními proudy, pojednávám v knihách The Solutions Are Already Here: Strategies for Ecological Revolution from Below a They Will Beat the Memory Out of Us: Forcing Nonviolence on Forgetful Movements.(Vymlátí z nás paměť: Vnucování nenásilí zapomenutým hnutím). ↩
\nV neděli 25. února1 jsme obdrželi e-mail od osoby, která se podepsala jako Aaron Bushnell. Stálo v něm:
\n\n\n\n\n„Dnes se chystám zapojit do extrémního protestního aktu proti genocidě palestinského lidu. Níže uvedené odkazy by vás měly přivést k živému přenosu a záznamu akce, která bude velmi znepokojivá. Žádám vás, abyste se postarali o to, že záznam bude zachován a bude se o něm informovat.“
\n
Koukli jsme na účet na Twitchi. Zobrazené uživatelské jméno znělo „LillyAnarKitty“ a ikonou uživatele bylo „áčko“, univerzální označení pro anarchismus – hnutí proti všem formám nadvlády a útlaku.
\n\nVe videu se Aaron na začátku představil: „Jmenuji se Aaron Bushnell. Jsem aktivním příslušníkem amerického letectva a už nebudu spoluviníkem genocidy. Chystám se k extrémnímu protestnímu aktu – ale ve srovnání s tím, co zažívají lidé v Palestině rukou svých kolonizátorů, to vůbec není extrémní. O tomhle naše vládnoucí třída rozhodla, že bude normální.“
\n\nNa videu je vidět, jak Aaron pokračuje v natáčení, jde k bráně izraelského velvyslanectví ve Washingtonu, odloží telefon, polije se hořlavou kapalinou a zapálí se, přičemž několikrát vykřikne „Free Palestine“. Poté, co se zhroutí, vběhnou do záběru policisté, kteří sledovali vývoj situace – jeden s hasicím přístrojem, druhý2 s pistolí. Policista na Aarona míří zbraní ještě víc než třicet sekund, zatímco Aaron leží na zemi a hoří.
\n\nPoté policie oznámila, že přivolala jednotku pro zneškodňování výbušnin, ačkoli na místě žádné výbušniny nebyly.
\n\nOd té doby jsme potvrdili totožnost Aarona Bushnella. Téměř čtyři roky sloužil u letectva Spojených států. Jeden z jeho blízkých nám Aarona popsal jako „sílu radosti v naší komunitě“. V jednom internetovém příspěvku byl popsán jako „úžasně jemný, laskavý a soucitný člověk, který každou minutu a každý cent, které má, věnuje na pomoc druhým. Je rozverný, rozesměje každého a neublížil by ani mouše. Je to zásadový anarchista, který žije podle svých hodnot ve všem, co dělá.“
\n\nAaronovi přátelé nám sdělili, že zemřel na následky svých zranění.
\n\nCelé odpoledne, zatímco ostatní novináři tuto zprávu přenášeli, jsme diskutovali o tom, jak bychom o tom měli mluvit. Některá témata jsou příliš složitá na to, aby se jimi zabývaly ukvapené příspěvky na sociálních sítích.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2024/02/25/1.jpg\")
\nRozsah tragédie, která se odehrává v Gaze, je srdcervoucí. Překračuje vše, co můžeme pochopit z pohledu odtud ze Spojených států. Bylo zabito více než 30 000 Palestinců a Palestinek, z toho přes 12 000 dětí. Více než polovina všech obyvatelných budov v celé Gaze byla zničena, stejně jako většina nemocnic. Naprostá většina populace žije jako uprchlíci s omezeným přístupem k vodě, potravinám a přístřeší.
\n\nIzraelská armáda nyní plánuje pozemní invazi do Rafáhu, která k tomuto počtu obětí přidá ještě mnoho dalších. Není přehnané říct, že jsme svědky úmyslného páchání genocidy. Všechny dostupné důkazy naznačují, že izraelská armáda bude pokračovat v zabíjení Palestinců po tisících, dokud nebude donucena přestat. A čím déle bude toto krveprolití pokračovat, tím více lidí bude v budoucnu umírat, protože ostatní vlády a skupiny budou napodobovat precedens vytvořený izraelskou vládou.
\n\nSvou odpovědnost za tuto tragédii nese i vláda Spojených států, která vyzbrojuje a financuje Izrael a poskytuje mu beztrestnost v oblasti mezinárodních vztahů. V Izraeli úřady účinně potlačily protestní hnutí solidarity s Gazou. Mají-li protesty působit jako páka k zastavení genocidy, je na lidech ve Spojených státech, aby vymysleli, jak toho dosáhnout.
\n\nCo k tomu však bude zapotřebí? Tisíce lidí po celé zemi se zapojily do odvážných protestních akcí, aniž by se jim zatím podařilo zastavit izraelský útok.
\n\nAaron Bushnell byl jedním z těch, kteří soucítili s Palestinci trpícími a umírajícími v Gaze; jedním z těch, které pronásledovala otázka, jaká je naše odpovědnost, když jsme konfrontováni s takovou tragédií. V tomto ohledu byl příkladný. Ctíme jeho touhu nestát pasivně tváří v tvář ukrutnosti.
\n\nSmrt jednoho člověka ve Spojených státech by neměla být považována za tragičtější – nebo více hodnou pozornosti – než smrt jednoho Palestince či Palestinky. Přesto je třeba k jeho rozhodnutí říct více.
\n\nAaron byl druhou osobou, která se upálila u izraelské diplomatické instituce ve Spojených státech. Jiný demonstrant učinil totéž na izraelském konzulátu v Atlantě 1. prosince 2023.3 Dost dobře nevíme, jak o jejich smrti mluvit.
\n\nNěkteří novináři se domnívají, že se věnují neutrální činnosti, která spočívá v šíření informací coby cíle samého o sobě – jako by proces výběru toho, co se má šířit a jak to má být formulováno, mohl být někdy neutrální. Pokud jde o nás, když mluvíme, předpokládáme, že mluvíme k lidem, kteří jednají; k lidem, kteří jsou si podobně jako my vědomi svého jednání a rozhodují se, co dělat; k lidem, kteří možná zápasí s bolestí v srdci a zoufalstvím.
\n\nLidé se navzájem ovlivňují jak prostřednictvím racionálních argumentů, tak prostřednictvím nakažlivosti jednání. Jak napsal Petr Kropotkin: „Odvaha, oddanost a duch oběti jsou stejně nakažlivé jako zbabělost, poddajnost a panika.“
\n\nStejně jako máme odpovědnost neprojevovat zbabělost, máme také odpovědnost nepropagovat obětavost nahodile. Nesmíme bezstarostně mluvit o riskování, a to ani o tom, které jsme sami podstoupili. Jedna věc je vystavit se riziku, druhá věc je vyzývat druhé, aby riskovali, aniž by věděli, jaké to pro ně může mít důsledky.
\n\nA zde nemluvíme o riziku, ale o nejhorší ze všech jistot.
\n\nNeoslavujme rozhodnutí ukončit svůj život, ani neoslavujme nic s tak trvalými následky. Spíše než abychom Aarona vyvyšovali jako mučedníka a povzbuzovali ostatní, aby ho napodobovali, ctíme jeho památku, ale nabádáme vás, abyste se vydali jinou cestou.
\n\n\n\n\n„O tomhle naše vládnoucí třída rozhodla, že bude normální.“
\n
Tato Aaronova slova nás pronásledují.
\n\nMá pravdu. Rychle vstupujeme do éry, kdy je lidský život považován za bezcenný. Je to zřejmé v Gaze, ale vidíme to i jinde na světě. S množícími se válkami na Středním východě a v severní Africe stojíme na prahu nového věku genocid. Dokonce i ve Spojených státech se masové oběti staly rutinou, zatímco celá část nejchudší vrstvy je odsouzena k závislosti, bezdomovectví a smrti.
\n\nSebeupálení jako taktika vyjadřuje podobnou logiku jako hladovka. Protestující se považuje za rukojmí a snaží se využít své ochoty zemřít k nátlaku na úřady. Tato strategie předpokládá, že úřadům jde v první řadě o blaho protestujícího. Dnes by si však nikdo, jak jsme psali v souvislosti s hladovkou Alfreda Cospita,
\n\n\n\n\n„neměl dělat iluze o tom, jak vlády nahlížejí na posvátnost života v době covidu-19, kdy vláda Spojených států může bez uzardění přihlížet smrti milionu lidí, zatímco ruská vláda výslovně zaměstnává odsouzené jako potravu pro děla. Nově zvolení fašističtí politici, kteří vládnou Itálii, nemají žádné zábrany odsoudit k smrti celé obyvatelstvo, natož aby jim záleželo na životě jediného anarchisty.“
\n
V tomto případě Aaron nebyl vězněný anarchista, ale aktivní příslušník americké armády. Na svém profilu na Linkedinu uvádí, že základní výcvik absolvoval „jako nejlepší letec a nejlepší ve třídě“. Změní to něco pro americkou vládu?
\n\nKdyž už nic jiného, Aaronův čin ukazuje, že genocida nemůže probíhat v zámoří bez vedlejších škod na této straně oceánu. Žel, s úřady smrt amerických vojáků nikdy nijak zvlášť nepohnula. Nespočet amerických veteránů se po návratu z Iráku a Afghánistánu potýká se závislostí a bezdomovectvím. Veteráni páchají sebevraždy mnohem častěji než všichni ostatní dospělí. Americká armáda nadále používá zbraně, které vystavují americké vojáky trvalému poškožení mozku.
\n\nPříslušníci armády se učí chápat svou ochotu zemřít jako hlavní zdroj, který mohou dát do služeb věcí, v něž věří. V mnoha případech se tento způsob myšlení předává z generace na generaci. Zároveň vládnoucí třída bere smrt vojáků s nadhledem. Rozhodli se, že to bude normální.
\n\nNení to ochota umírat, co naše vládce zviklá. Ve skutečnosti se bojí našich životů, ne naší smrti – bojí se naší ochoty jednat kolektivně podle jiné logiky, která aktivně narušuje jejich řád.
\n\nMnoho věcí, které stojí za to udělat, s sebou nese riziko, ale rozhodnout se úmyslně ukončit svůj život znamená vyloučit roky nebo desetiletí možností a upřít nám ostatním budoucnost s vámi. Je-li takové rozhodnutí někdy vhodné, pak pouze tehdy, když byly vyčerpány všechny ostatní možnosti.
\n\nNejistota je pro člověka jednou z nejtěžších věcí, kterou je nucen snášet. Máme tendenci snažit se ji vyřešit co nejrychleji, a to i tím, že si předem představíme nejhorší možný scénář – i kdyby to znamenalo zvolit smrt. V tom, že víme, jak věci dopadnou, je určitý druh úlevy. Příliš často se zoufalství a sebeobětování prolínají a splývají dohromady a nabízejí až příliš jednoduchý únik z tragédií, které se zdají být neřešitelné.
\n\nPokud vám hrůzy v Gaze zlomily srdce a jste ochotni nést značné následky, abyste se je pokusili zastavit, vyzýváme vás, abyste udělali vše, co je ve vašich silách, našli kamarády a kamarádky a společně s nimi plánovali. Položte základy plnohodnotného života v odporu proti kolonialismu a všem formám útlaku. Připravte se riskovat, jak to vyžaduje vaše svědomí, ale nespěchejte směrem k sebezničení. Zoufale vás potřebujeme živé, po našem boku, pro vše, co přijde.
\n\nJak jsme psali v roce 2011 v souvislosti se sebeupálením Mohameda Bouaziziho:
\n\n\n\n\n„Není nic děsivějšího než odchýlit se od toho, co známe. Udělat to, aniž bychom se zabili, vyžaduje možná více odvahy než se zapálit. Takovou odvahu je snazší najít ve společnosti; je toho tolik, co můžeme udělat společně a co nemůžeme udělat jako jednotlivci. Kdyby se Bouazizi mohl podílet na silném sociálním hnutí, možná by nikdy nespáchal sebevraždu; ale paradoxně, aby něco takového bylo možné, musí každý z nás udělat krok podobný tomu, který udělal on do prázdna.“
\n
Přiznejme si, že protestní aktivity, které se dosud odehrály ve Spojených státech, neposloužily k tomu, aby přiměly americkou vládu k zastavení genocidy v Gaze. Je otevřenou otázkou, co by toho mohlo dosáhnout. Aaronův čin nás vyzývá, abychom si na tuto otázku odpověděli – a abychom si na ni odpověděli jinak než on.
\n\nTruchlíme nad jeho odchodem.
\n\nThanks to the Anarchistická federace for this translation.
\n\nShodou okolností je to přesně 55 let od sebeupálení Jana Zajíce v Praze na protest proti vojenské okupaci a společenské apatii. ↩
\nNásledně bylo oznámeno, že policista se zbraní je bezpečnostní pracovník spojený s velvyslanectvím. Tuto informaci se nepodařilo nezávisle potvrdit. ↩
\nVe středu 14. února 2024 se před izraelskou ambasádou v Praze pokusil během demonstrace solidarity s Gazou upálit na protest proti izraelským válečným zločinům a jejich podpoře ze strany české vlády dvacetiletý muž. ↩
\nV Atlantě, ve státě Georgia, bojují abolicionisté a environmentalisté již tři a půl roku za zastavení výstavby policejního militarizačního zařízení známého jako Cop City. Policisté, kteří se snaží toto hnutí potlačit, mají za sebou dekády společného výcviku s izraelskou policií a také sdílení smrtících metod zaměřených na potlačení povstání. Židovský kolektiv, který participoval v kampani Stop Cop City, v následujícím textu vysvětluje, proč je odhodlán být solidární s Palestinci a co bude třeba udělat, aby se útok izraelské armády na Gazu zastavil.
\n\nŽidovští anarchisté z Fayer Collective, byli od samého začátku zapojeni do boje proti Cop City (tj. “Městu Poldů”) a mají také zkušenosti s přímou konfrontací fašistů napříč regionem.
\n\n\n\n\nBoj proti fašismu pro nás není o “spojenectví”, ale o osobním a přímém boji o naše životy. A toto poznání nám jako anarchistům i Židům vlilo oheň do srdce.
\n\n-Fayer Collective, Finding Our Own Fire
\n
Nyní se snaží zastavit krveprolití v Gaze. Podle jejich vlastních slov,
\n\n\n\n\nFayer je kolektiv umělců, revolucionářů, dělníků, studentů, zločinců a milovníků svobody, kteří bojují za zemi, dobrý život a úplné osvobození. Členové kolektivu se účastní Hnutí na Obranu Atlantského Lesa od jeho počátku, navštěvují náboženské obřady v lese, jako jsou šabatové večeře, shromáždění Sukot, purimové oslavy a další židovské svátky, a vytvářejí tak duchovní pouto mezi radikální židovskou komunitou v Atlantě a lesem Weelaunee, který se snaží bránit. V souvislosti s obnovenými sionistickými útoky na Gazu a palestinský lid, které jsou podporovány programem “Georgia International Law Enforcement Exchange Program” se sídlem v Atlantě, jsme se ocitli v jedinečné situaci, kdy jsme blízko vnitřního fungování této mašinérie a jejího lokálního násilí a zároveň daleko od jejího bezohledného tažení za genocidou. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že je pro nás nezbytné vyložit situaci z našeho pohledu a popsat, co znamená pro Atlantský les a osvobození Palestinců.
\n
Na řádcích níže se Fayer Collective zabývá protesty, které vyzývají k příměří v Gaze, a tvrdí, že solidární hnutí se musí posunout od kladení požadavků k přímé akci a navrhuje metody možného postupu.
\n\nV týdnech následujících po izraelském vyhlášení války Palestině se lidé po celém světě účastnili protestů proti izraelským leteckým útokům v Gaze. Mnohé z největších protestů se konaly v Evropě a ve Spojených státech. Minulou sobotu vyšlo do ulic Londýna okolo 70 tisíc lidí požadujících ukončení izraelských náletů a konec dodávkám zbraní Izraeli. Protestující v Berlíně (kde jsou pro-Palestinské protesty nyní zakázány) se střetli s policií, která proti nim použila pepřové spreje, vodní děla a fyzickou sílu. Protesty na podporu Palestiny se konaly i ve většině velkých měst ve Spojených státech. 25 tisíc lidí se shromáždilo 21. října v Chicagu. Tři víkendy po sobě svolalo Hnutí palestinské mládeže v Atlantě demonstrace, při kterých vyšlo do ulic více než 1000 lidí, aby požadovali ukončení izraelské okupace a genocidního bombardování Gazy..
\n\nK datu 2. listopadu, Izraelská armáda zabila údajně 9193 Palestinců and zranila nejméně další 32 tisíc. Nejméně polovinu mrtvých tvoří civilní nebojující osoby, včetně nejméně 3760 palestinských dětí.
\n\nPodpora Palestinců ze strany řadových občanů je na historickém maximu, přestože se západní politici a váleční ziskuchtivci snaží proti nim použít jako zbraň židovskou identitu, zakázat a potlačit solidární protesty a opevnit se kolem “práva Izraele na obranu”. Aby se však genocida v Gaze zastavila, budou muset aktivisté ve Spojených státech přejít od proseb o příměří k jeho vynucení. To bude vyžadovat přechod od požadavků, které apelují na svědomí zvolených úředníků, k taktice, která vyvolá politickou krizi pro politiky a naruší schopnost korporací profitovat z útlaku a genocidy palestinského lidu.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/11/02/4.jpg\")
Demonstrující v Durhamu v Severní Karolíně blokují dálnici 147 v dopravní špičce 2. listopadu 2023. Ve stejnou dobu demonstranti ve Filadelfii zablokovali nádraží na 30. Ulici
\nV důsledku Nakby (tj. “katastrofy”) v roce 1948 bylo 78 % historické domoviny Palestinců prohlášeno za židovský stát. Přibližně 500 palestinských vesnic zažilo etnické čistky a zhruba 700 000 Palestinců se stalo uprchlíky. To je zásadní kontext pro pochopení následných událostí, jako byla Šestidenní válka v roce 1967 a Jomkippurská/Ramadánová válka v roce 1973, kdy se koalice arabských států pokusila získat zpět území ztracené v Šestidenní válce.
\n\n7.října 2023, v den padesátiletého výročí začátku Jomkippurské/Ramadánové války, pronikli ozbrojenci Hamásu a dalších palestinských skupin po souši, po moři i vzduchem k hranicím Gazy a podnikli překvapivou ofenzívu.1 Následkem těchto útoků zahynulo nejméně 1405 Izraelců a 5431 jich bylo zraněno, včetně neznámého počtu dětí2. Hamás oblehl několik osad na území kolem Gazy a do zajetí vzal 242 rukojmích. Izraelská vláda oblast evakuovala aby od Hámasu převzala kontrolu zpět. Poté podnikla další, rozsáhlejší evakuaci za účelem vytvoření nárazníkové zóny pro přípravu vojenské operace, jejíž děj se právě odehrává.
\n\nDo této chvíle Hamás propustil 4 rukojmí. Také oznámil, že je připraven propustit i ostatní rukojmí výměnou za všechny Palestinské vězně v Izraelských vězěních, ačkoliv také sdělil, že před několika dny bylo “na padesát” rukojmích zabito při Izraelských náletech.
\n\nPřed 7. říjnem bylo v Izraelských věznicích 5200 Palestinských politických vězňů, tedy asi 25x více, než je počet rukojmích Hamásu. Některé odhady tvrdí, že počet Palestinských vězňů se po 7. říjnu zdvojnásobil.
\n\nIzraelské nálety na Gazu byly zaměřeny na civilní infrastrukturu včetně škol, humanitárních organizací, mešit a civilních obytných domů. O tom, čí raketa zasáhla nemocnici Al-Ahli, se vedou značné spory - tato tragédie tak ukazuje, jak obtížné je získat informace o utrpení, které se odehrává v Palestině, a jak snadno izraelští představitelé ospravedlní jakékoli zvěrstvo: krátce po zničení nemocnice, sdílel poradce premiéra Benjamina Netanyahua tvrzení, že Izrael bombardoval nemocnici, protože se zde ukrývali militantni Hamásu. Svůj příspěvek poté rychle smazal.
\n\nIzraelské obranné síly (IDF) dlouhodobě používají vojenské strategie útočící na civilisty a civilní infrastrukturu. V roce 2008 popsal důstojník Israelskcýh obraných sil Gabi Siboni strategii nepřiměřené síly v Druhé Libanonské válce z roku 2006, jako politiku vytvoření “síly, která je nepřiměřená nepřátelským akcím a hrozbám, které představují” a která “má za cíl způsobit škody a vykonat trest v rozsahu, který si vyžádá dlouhé a nákladné rekonstrukční procesy.” Součástí Doktríny Dahíja asymetrického válčení, je použití strategie nepřiměřené síly zaměřené převážně na civilní infrastrukturu, nikoli na nepřátelské bojovníky, a snaha odradit od budoucích útoků tím, že zapojí hospodářství a civilní obyvatelstvo do zdlouhavých a nákladných procesů obnovy.
\n\nTuto strategii “spálené země” lze vidět na izraelských leteckých úderech v Gaze. Zdá se, že tyto útoky na civilní infrastrukturu představují záměrnou strategii, při níž se civilisté a zdroje, na nichž jsou závislí, stávají hlavními cíli války. To naznačuje, že strategie nepřiměřené síly, kterou Izrael vyvinul v Libanonu, se podílí na ničivých ztrátách na životech a životodárné infrastruktuře v Palestině.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/11/02/1.jpg\")
Na fotografii Palestinské Akce je zachycen protestující, který obsadil střechu společnosti Howmet Fastening Systems v Leicesteru ve Spojeném království. Howmet vyrábí komponenty pro izraelské letouny F-35
\nProtesty za osvobození Palestiny se konaly ve většině velkých měst ve Spojených státech a často se jich účastnily tisíce lidí. Mnohé z těchto protestů spojují boj za osvobození Palestiny s bojem proti kolonialismu Spojených států. Protestující poukazovali na skutečnost, že vláda Spojených států je největším dárcem izraelské armády a většina zbraní používaných k zabíjení Palestinců je vyráběna společnostmi se sídlem ve Spojených státech.
\n\nV Atlantě protestující poukazovali na GILEE (Georgia International Law Enforcement Exchange) jako na lokální pojítko mezi izraelským útlakem Palestinců a policejním násilím a represemi, kterým čelí obyvatelé Atlanty. GILEE, která sídlí na Georgijské státní univerzitě, zprostředkovává mezinárodní výměnu policejních a represivních taktik mezi policisty z Georgie a izraelskými policejními silami. Pět velitelů atlantského policejního sboru mělo navštívit Izrael v rámci programu GILEE ve dnech od 13. do 21. října.
\n\nAktivisté v Atlantě jsou si dobře vědomi globální sítě represí, která spojuje hnutí Stop Cop City a Defend the Atlanta Forest s hnutím za osvobození Palestiny. Mnozí poznamenali, že izraelské síly budou v Cop City cvičit, pokud bude postaveno. Dne 12. října 300 studentů Georgijské státní univerzity odešlo z vyučování na protest proti GILEE, protože ji chápou jako součást systému “smrtících výměnných programů”. Dne 25. října odešlo z vyučování více než 100 studentů Univerzity Emory požadujících, aby se vedení školy personálně odstřihlo od Cop City, Atlantského výboru pro pokrok a programu GILEE.
\n\nVazby mezi atlantským policejním sborem, Cop City a izraelskými vojenskými silami se v Atlantě staly předmětem veřejné kritiky díky hnutí Stop Cop City a Defend the Atlanta Forest. GILEE je však jen jedním z desítek takových smrtících výměnných programů ve Spojených státech. Například osm let předtím, než minneapoliská policie zavraždila George Floyda, absolvovali policisté minneapoliského policejního sboru výcvik od izraelských policejních sil na konferenci v Chicagu.
\n\nProti bombardování a invazi do Gazy se mobilizovali také Židé žijící ve Spojených státech, kteří naléhali na Bidena, aby apeloval na příměří. Naprostá většina těchto protestujících odmítá sionismus (hnutí zrozené na konci 19. století, jehož cílem je vytvořit židovský stát na území historické Palestiny a podporovat tento stát za jakoukoliv cenu) jako součást židovské identity. Mnozí antisionističtí Židé se naopak hlásí k diasporickému étosu, který židovský národ ztělesňuje již po tisíciletí.
\n\nJednou z největších organizací ve Spojených státech, která vyzývá k osvobození Palestiny, je Jewish Voice for Peace (JVP), skupina solidarity s Palestinou založená v roce 1996. Jewish Voice for Peace vyvolal v roce 2019 kontroverzi, když se organizace oficiálně přihlásila k antisionistickému postoji. Dne 18. října 2023 uspořádal Jewish Voice for Peace ve Washingtonu největší známý protest vedený Židy na podporu solidarity s Palestinci. Podle JVP se na shromáždění “Židé proti genocidě” sjelo do parku National Mall ve Washingtonu 10 000 lidí z celé země. Téměř 500 Židů - včetně 25 rabínů - vstoupilo do budovy Canon v Kapitolu v tričkách s nápisem “Ne naším jménem” napsaným tučným písmem. Ti drželi více než tři hodiny stávku vsedě, dokud nebyli zatčeni a vyvedeni v poutech.
\n\nJewish Voice for Peace není jedinou židovskou organizací, která vznikla v reakci na desítky let trvající násilí vůči palestinskému lidu. V roce 2014 zahájila izraelská armáda “operaci Ochranné ostří”, vojenskou ofenzívu v Gaze, při níž zahynulo více než 2200 Palestinců, z nichž více než 65 % tvořili civilisté. V reakci na tyto útoky založila malá skupina židovské mládeže, která se postavila proti podpoře amerických židovských institucí invazi do Gazy, IfNotNow, židovskou mládežnickou organizaci se sídlem ve Spojených státech. Den před demonstrací JVP v Kapitolu 18. října zablokovali členové IfNotNow všech třináct vchodů do Bílého domu, zatímco zaměstnanci byli uvnitř, a venku se zapojili do menších potyček s policií tajné služby.
\n\nAčkoli počet Židů, kteří se v uplynulých čtyřech týdnech mobilizovali po celých Spojených státech, je úctyhodný, ani jimi předložené požadavky, ani devastující počet mrtvých civilistů v Palestině neovlivnily rozhodnutí volených představitelů.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/11/02/2.jpg\")
Budova zbrojovky Elbit System v Cambridge posprejovaná červenou barvou 16. října 2023 na znamení solidarity s trpícími v Palestině.
\nNedávné demonstrace proti genocidě v Palestině ukazují na celonárodní podporu osvobození Palestiny mezi Židy i nežidy. Pokud tyto demonstrace nedokázaly ukončit útoky na Palestince, je to proto, že mají apelovat na svědomí politiků, jejichž podpora Izraele není založena na morálním pohledu, ale na ekonomických kalkulacích. Jinde začaly skupiny bojující za osvobození Palestinců vytvářet ekonomickou krizi pro obchodníky se smrtí tím, že se zaměřily na korporace, které z bombardování a invaze do Gazy profitují.
\n\nVe Spojeném království i ve Spojených státech působí skupina nazvaná Palestine Action, která se zaměřila na Elbit Systems - společnost vyrábějící zbraně. Tato zbrojovka dodává 85 % izraelské flotily dronů. Dne 12. října aktivisté v Cambridgi ve státě Massachusetts potřísnili červenou barvou průčelí kanceláře společnosti Elbit a poté se spoutali řetězi a zámky, aby zablokovali vchod. Dále Palestine Action pořádala 24. října ve Spojených státech webinář Zoom, na kterém vysvětlila svou strategii, cíle a taktiku. Téhož dne brzy ráno se aktivisté zaměřili na společnost Intercontinental Real Estate, která vlastní kancelářskou budovu pronajatou společnosti Elbit v Cambridge. Podle jedné ze zpráv “strhli ze zdi skříňku interkomu společnosti Intercontinental, pokryli přední stěnu kanceláře Intercontinental Real Estate v Brightonu červenou barvou a velkými černými písmeny nastříkali nápis ‘Vystěhovat Elbit’”.
\n\nPodle serveru Globes klesly ceny akcií společnosti Elbit od 7. října o téměř 10 %, zatímco ostatní výrobci zbraní zaznamenali ve stejném období nárůst o 5-17 %.
\n\nZačátkem letošního roku donutila organizace Palestine Action továrnu dceřiné společnosti Elbit UAV Defence Systems trvale uzavřít poté, co ji aktivisté obléhali 60 dní v kuse. Skupina také donutila Elbit prodat svou dceřinou společnost Ferranti se sídlem v Oldhamu v lednu 2022 po 18 měsících vytrvalých přímých akcí v továrně. O šest měsíců později společnost trvale uzavřela své londýnské ústředí následkem patnácté přímé akce na místě.
\n\nKromě útoků na společnost Elbit Systems a její dceřiné společnosti provedla Palestine Action také strategii terciárních útoků, kdy organizovala akce v kancelářích a skladech společností, které mají ekonomické vazby na Elbit. Terciární cílení vyvíjí tlak na hlavní dodavatele projektu tím, že tlačí na podniky, které mají na projektu menší podíl, aby s nimi přerušily vazby. Terciární cílení využívala také kampaň Stop Huntingdon Animal Cruelty (SHAC) z počátku roku 2000 a kampaň Stop Reeves Young hnutí Stop Cop City.
\n\nHnutí ve Spojených státech již dlouho používají taktiky, jako jsou blokády, demonstrace před domy šéfů zbrojovek i v kancelářích, stávky vsedě, vandalismus a sabotáže, aby zasáhla proti válkám v zahraničí. Cílené akce z uplynulého měsíce proti zbrojařům, jako je Elbit Systems a jeho dceřiné společnosti, ukazují, že lidové protikoloniální naladění lze přetavit v účinnou akci tím, že se zasáhne ekonomické jádro procesů, které umožňují válku, a nikoli svědomí zvolených úředníků. Tisíce kilometrů od genocidy v Palestině se obyčejní lidé ve Spojených státech mohou cítit bezmocní, aby ukončili ničivé útoky Izraele. Ve skutečnosti však mají aktivisté žijící v koloniálním jádru moc přímo narušit fungování institucí a válečných příživníků, kteří z genocidy v Gaze těží.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/11/02/3.jpg\")
Mapa potenciálních cílů protestů od Palestine Action US. “Pokud žijete na východ od Mississippi, žijete do tří hodin od kanceláře nebo továrny společnosti Elbit Systems, největšího izraelského dodavatele zbraní, který je cílem naší mezinárodní kampaně přímé akce.”
\nV hodnocení kampaně SHAC, které jsme připravili s účastníky tohoto hnutí po vlně represí, po níž si mnoho hlavních organizátorů ve Spojených státech i ve Velké Británii odpykávalo tresty odnětí svobody, tvrdíme, že strategie terciárního cílení mají větší šanci na úspěch proti menším cílům, než je Huntingdon Life Sciences, společnost zabývající se testováním na zvířatech, kterou kampaň SHAC chtěla vyřadit z provozu. Před kampaní SHAC se dřívějšímu hnutí, které používalo stejnou strategii, podařilo úspěšně zavřít jeden obchod s kožešinami, ale při pokusu zavřít společnost Huntingdon Life Sciences, která byla v té době největší evropskou korporací zabývající se testováním na zvířatech, si aktivisté vybrali příliš vysoký cíl. Pokaždé, když se kampaň přiblížila k uzavření HLS, zasáhly vládní agentury, aby společnost zachránily.
\n\nNáš závěr byl, že
\n\n\n\n\nby bylo pravděpodobně moudré, aby si ti další, kteří budou s tímto modelem experimentovat, stanovili spíše menší cíle než ještě ambicióznější, i z toho důvodu, že samotná kampaň SHAC zatím nebyla úspěšná. Možná nás čeká nějaká neprobádaná střední cesta mezi zavíráním jednotlivých obchodů s kožešinami a pokusem o zrušení největší evropské korporace zabývající se testováním na zvířatech.
\n
Navzdory tomu se většina následných snah o využití modelu SHAC zaměřila na větší protivníky, včetně nadnárodních kapitalistických infrastrukturních projektů a korporací spolupracujících s městskou správou Atlanty na výstavbě Cop City. Pokud je v sázce státní infrastruktura, vládní agentury téměř vždy zasáhnou, aby ochránily korporace a další instituce před důsledky terciárního cílení. Aby bylo hnutí schopno odříznout od všech zdrojů hlavní hráče vojensko-průmyslového komplexu, muselo by být skutečně silné.
\n\nTo však nemusí být nutně argumentem proti terciárnímu cílení. Je to spíše připomínka, abychom si nastavili realistická očekávání a formulovali dosažitelné cíle. I když není možné postupně vyřadit z provozu všechny světové zbrojní společnosti (přinejmenším ne bez společenských změn v ještě větším měřítku), poskytnutí horizontu pro konfrontačnější akce by mohlo nabídnout další páky na politiky a další rozhodující činitele, kteří v současnosti poskytují izraelské armádě bianko šek k provádění etnických čistek. Rozšíření škály strategií, kterých se mohou aktivisté účastnit, a počtu cílů, které mohou určit, by mohlo otevřít nová operační pole - noví účastníci by tak získali lokální místa zásahu, zvýšila by se intenzita probíhajících protestů a zvýšil by se tlak na ty, kteří mají v rukou moc, aby zastavili přívaly zbraní a krve.
\n\nŽidovští demonstranti vyjadřují solidaritu s Palestinci uzavřením dálnice 147 v Durhamu v Severní Karolíně v dopravní špičce 2. listopadu 2023. V Durhamu i jinde ve Spojených státech vytvořily blokády dálnic prováděné hnutím Black lives matter, které vtrhlo na národní scénu s povstáním ve Fergusonu v roce 2014, precedens pro metody, které nyní využívají další hnutí.”
\nPodle jednoho zdroje izraelská armáda odhaduje, že se útoku zúčastnilo nejméně “3000 ozbrojenců”. ↩
\nNěkteré zprávy naznačují, že někteří Izraelci byli 7. října zabiti izraelskými silami, ať už v důsledku “silné křížové palby”, nebo “ostřelování domů se všemi obyvateli uvnitř, které mělo za cíl zlikvidovat teroristy spolu s rukojmími”. ↩
\nPrávě teď izraelská armáda bombarduje lidi uvězněné v Gaze. Již zabila téměř 3000 lidí a více než milion dalších lidí vyhnala z domovů. Je to jen poslední kapitola více než století trvajícího koloniálního násilí namířeného proti Palestincům.
\n\nTruchlíme za všechny, kteří byli 7. října a ve dnech předtím i potom zabiti, zraněni nebo vysídleni z celého regionu. Ale jako v každém boji mají ti, kdo mají největší moc, největší vliv na to, jakou podobu bude konflikt mít. Bojíme se o životy Palestinců v Gaze a jinde po světě, nikoli na rozdíl od životů Izraelců, ale proto, že jediným způsobem, jak zajistit v regionu bezpečí, je ukončit útlak Palestinců.
\n\nKorporátní média v Evropě a Severní Americe věnovala posledních deset dní pozornost izraelskému utrpení, místo aby se zabývala řadou událostí, které k této situaci vedly. Drtivá většina všech pohledů na situaci pochází ze zemí mimo Palestinu. Je důležité slyšet přímo Palestince, kteří lépe než kdokoli jiný chápou, jak se situace dostala do tohoto bodu.
\n\nKomunikace s lidmi v Gaze byla velmi obtížná, protože se vyskytly problémy včetně izraelských leteckých útoků zaměřených na komunikační infrastrukturu. Prozatím představujeme pohled Palestince žijícího na severu Palestiny, který hovoří o různých aspektech života v kolonizaci a o boji za osvobození prostřednictvím organizování zdola a solidarity.
\n\nPro více informací o situaci si můžete přečíst tento rozhovor s anarchistou z Jaffy.
\n\nPíšu vám dnes z palestinské Galileje, části Palestiny, kterou sionistické koloniální síly obsadily během [katastrofální] Nakby v roce 1948. Tato slova píši v říjnu 2023, měsíci, který bude navždy připomínán jako zlomový pro Palestinu a palestinský boj. Píši anonymně, protože píši z břicha šelmy, protože v dnešní době je izraelský dohled a politické pronásledování Palestinců na území z roku 1948 bezprecedentní, protože fašismus a totalita koloniálního projektu se denně stupňují a každé slovo, které vyjádříme, znamená podstoupení rizika.
\n\nZatímco píšu tato slova, přelétávají mi nad hlavou válečná letadla. Zvuk jejich motorů naplňuje okolí. Křižují oblohu už deset dní, ve dne i v noci, od východu slunce do západu a znovu do východu.
\n\nVšechna tato válečná letadla míří do Gazy. Zatímco píšu tato slova, je tam páchána genocida. Jen dvě hodiny odsud, v Gaze, Izrael - podporovaný globálními koloniálními imperiálními mocnostmi - vymazává můj lid z povrchu zemského.
\n\nGaza, naše milovaná Gaza, Gaza - odpor, Gaza - věčný symbol lidské odolnosti, Gaza - rána, bolest srdce, Gaza - somoud [nezlomnost].
\n\nGaza se nachází na východním pobřeží Středozemního moře, na východě a severu hraničí s izraelskými osadami a na jihozápadě s Egyptem. S více než 2,2 milionu obyvatel na pouhých 365 km² patří k nejhustěji osídleným místům na světě. 70 % Palestinců v Gaze tvoří uprchlíci, jejichž rodiny byly vyhnány z okolních měst sionistickými koloniálními milicemi v roce 1948 během Nakby.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/10/16/1.jpg\")
\nV roce 2007 Izrael uvalil na Gazu pozemní, vzdušnou a námořní blokádu. Od té doby provedl Izrael proti Gaze pět velkých agresí.
\n\nPrvní se odehrála v roce 2008 po uvalení blokády. Trvala 22 dní, během nichž bylo zabito 1385 Palestinců, z toho 318 dětí.
\n\nDruhá začala v listopadu 2012. Trvala osm dní. Bylo zabito 168 Palestinců, z toho 33 dětí.
\n\nTřetí začala v červenci 2014 a trvala 50 dní. Bylo zabito 2251 Palestinců, z toho 556 dětí, a 1500 dětí osiřelo.
\n\nV květnu 2021 proběhla čtvrtá agrese během povstání důstojnosti, které vypuklo po celé Palestině od řeky až k moři. Trvala jedenáct dní, během nichž bylo zabito 230 Palestinců včetně 67 dětí. Dvanáct z těchto dětí se v době, kdy byly zabity, účastnilo programu na zotavení z traumatu.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/10/16/2.jpg\")
\nDnes se v Gaze odehrává pátá agrese, která je brutálnější a katastrofálnější než všechny předchozí. Izraelské nálety již zabily téměř 3 000 lidí a více než 12 000 jich zranily. Více než 45 rodin bylo zcela vymazáno z evidence obyvatel. Více než milion lidí bylo vysídleno a nuceno opustit své domovy kvůli izraelským bombám. Izrael odřízl Gazu od elektřiny, potravin a pohonných hmot a bombarduje obytné budovy, školy, mešity, nemocnice a lékařské pohotovosti. Zmizely celé čtvrti.
\n\nLidé začínají hladovět a nemají se kam schovat, nemají možnost úniku. To vše se děje za jasné a nestydaté podpory západních vlád, jako jsou Spojené státy a Velká Británie, které přispěchaly s vysláním vojenské podpory Izraeli. To vše se děje, zatímco izraelská koloniální propaganda se ve všech mezinárodních masmédiích snaží vyrobit protipalestinskou kampaň a zarámovat ji jako “válku proti teroru”, aby legitimizovala masové etnické čistky a pokračující Nakbu, která se v Palestině odehrává již více než 75 let.
\n\nJak jsme byli svědky v historii, propaganda a taktika “výroby souhlasu” byly vždy používány koloniálními, imperiálními a fašistickými entitami k legitimizaci, udržení a rozšíření jejich kontroly. Tímto způsobem také legitimizují vyhlazování a masové etnické čistky.
\n\nVýroba souhlasu je státní strategie vytváření systému, v němž lidé bezvýhradně poslouchají a souhlasí se zásadami, myšlenkami a plány prosazovanými prostřednictvím propagandy sponzorované korporacemi a masmédii. Byla použita ve prospěch zájmů Spojených států a jejich spojenců při invazi do Afghánistánu v roce 2001, invazi do Iráku v roce 2003 a při vyvolávání válek a krutostí v Sýrii, Jemenu, Libyi a na mnoha místech po celém světě, což vedlo ke ztrátě milionů nevinných životů a k mnoha lidským utrpením.
\n\nDnes se masmédia snaží nás jako palestinský lid dehumanizovat, vykreslit nás jako teroristy, aby bylo snazší ospravedlnit všechna zvěrstva páchaná Izraelem a jeho spojenci - jak konkrétně v Gaze, tak proti Palestincům obecně.
\n\nJako Arabové a Palestinci dobře víme, jaké to je, když nás někdo považuje za “teroristy” a zachází tak s námi. Rozsah protipalestinské propagandistické kampaně, kterou nyní produkují státy, vlády a masmédia po celém světě, je však pro nás bezprecedentní.
\n\nBěhem druhé intifády, po událostech z 11. září 2001, vydala palestinská hiphopová skupina “DAM” píseň “Meen Erhabi?” - “Kdo je terorista?”. V tomto období izraelští osadníci po celé okupované Palestině vykřikovali věty jako “smrt teroristickým Arabům”. Vzpomínám si, že jsem tuto píseň poslouchal každý den. Utvářela mé dětské vědomí. Dnes, o 22 let později, globální systém prosazuje narativ, že “Palestinec je terorista”, jako nikdy předtím, a my stále opakujeme: kolonizátor je terorista, osadník je terorista, každá vláda podporující Izrael je terorista, Izrael je terorista.
\n\nSituace v Palestině ukazuje krutost a brutalitu globálního systému, ale také obrovskou sílu lidí na celém světě.
\n\nZe strany globálního systému jsme byli v uplynulém týdnu svědky tolika krutostí a ohavností. Spojené státy vyslaly “Gerald R. Ford” - největší válečnou loď, jaká kdy byla postavena - a Velká Británie vyslala své lodě královského námořnictva, aby podpořily Izrael v genocidě, kterou páchá.
\n\nFrancouzská policie bije protestující, kteří vyjadřují podporu Palestině. Francouzské úřady požadují deportaci imigrantů, kteří se ve Francii zúčastnili propalestinské demonstrace. V Německu policie zatýká a bije lidi jen proto, že drží palestinskou vlajku. Tyto koloniální útvary a fašistické vlády opět odhalují svou pravou tvář. Jako Palestinci jsme vždy věděli, že globální systém je proti nám, to jsme chápali už od útlého věku. Od koloniálních entit nic neočekáváme. Nemáme důvěru ve vlády ani globální mocnosti. Důvěřujeme pouze lidu a moci lidu.
\n\nNavzdory všem těmto zvěrstvům jsme také svědky toho, jak v ulicích po celé planetě rezonuje hlas osvobození a spravedlnosti, jsme svědky síly lidu. Lid zná pravdu a toto poznání nelze potlačit.
\n\nJsme svědky toho, jak tisíce lidí pochodují za osvobození Palestiny v ulicích Londýna a Paříže i poté, co byly protesty za Palestinu zakázány.
\n\nViděli jsme ulice Lisabonu a Porta plné hněvu, lásky a solidarity. Viděli jsme desetitisíce našich bratrů a sester, kteří se shromáždili za Palestinu v Iráku, Jemenu, Jordánsku a Maroku.
\n\nDnes má význam každá snaha vynést pravdu na světlo. Záleží na každé vztyčené palestinské vlajce. Záleží na každém projevu solidarity. Záleží na každé snaze organizovat se pro Palestinu. Záleží na každém “od řeky k moři”.
\n\nAno, tyto dny jsou nepochopitelně bolestné, ale dnes víme více než kdy jindy, že osvobození je nevyhnutelné.
\n\nJe to jen otázka času. Palestina bude svobodná.
\n\n" }, { "id": "https://crimethinc.com/2023/09/23/anarchisticke-hlasy-z-armenie-a-azerbajdzanu-o-nasili-v-nahornim-karabachu", "url": "https://crimethinc.com/2023/09/23/anarchisticke-hlasy-z-armenie-a-azerbajdzanu-o-nasili-v-nahornim-karabachu", "title": "Anarchistické hlasy z Arménie a Ázerbájdžánu : O násilí v Náhorním Karabachu", "summary": "Anarchists in Armenia and Azerbaijan share their analysis of the new round of violence over Artsakh, an Armenian enclave in Azerbaijan.", "image": "https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/23/header.jpg", "banner_image": "https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/23/header.jpg", "date_published": "2023-09-23T09:52:08Z", "date_modified": "2024-11-12T05:24:13Z", "tags": [ "Armenia", "azerbaijan", "war" ], "content_html": "V polovině září vypuklo nové kolo násilí kvůli sporné zóně Náhorního Karabachu, arménské enklávy v Ázerbájdžánu. Anarchisté z Arménie, Ruska a Ázerbájdžánu se podělili o analýzu situace.
\n\nArménská genocida vrhá dlouhý stín na oblast mezi Egejským a Kaspickým mořem. Před sto lety vláda Osmanské říše dohlížela na vyvraždění více než milionu Arménů, čímž připravila půdu pro vznik Turecka jako etnonacionalistického státu.
\n\nPo pogromu na Armény v ázerbájdžánském městě Sumgait v únoru 1988 získalo arménské hnutí za nezávislost v Sovětském svazu na síle, zejména v Náhorním Karabachu, většinově arménském regionu obklopeném většinově ázerskými oblastmi. V prosinci 1991, krátce poté, co vlády Arménie a Ázerbájdžánu vyhlásily nezávislost, vyhlásili Arméni v Náhorním Karabachu nezávislost na Ázerbájdžánu. Obě vlády začaly o tento region válčit. Konflikt zůstal nevyřešen a v roce 2020 opět vypukly nepřátelské akce.
\n\nAž dosud hrála ruská vláda roli prostředníka, který zprostředkovával mír mezi Arménií a Ázerbájdžánem a instaloval „mírové“ jednotky. Avšak nyní, když Rusko uvízlo na Ukrajině, využila ázerbájdžánská vláda podpory tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana a bohatství plynoucího z rostoucích příjmů z prodeje ropy k obnovení nepřátelství. Nejprve zablokovala Náhorní Karabach a odřízla ho od zdrojů; 19. září pak na region zaútočila a zabila nejméně 25 lidí. Ačkoli samozvaná vláda Náhorního Karabachu kapitulovala, poslední kapitola této tragédie teprve začala. Lze důvodně očekávat další státní násilí, etnické čistky a masové vysídlování, které zhorší uprchlickou krizi v Arménii a okolí.
\n\nJak jsme předpokládali, válka se nadále šíří po celém regionu, od Jemenu a Sýrie po Ukrajinu a Arménii: „Invaze na Ukrajinu je pravděpodobně předzvěstí věcí příštích. V posledních několika desetiletích vlády po celém světě investovaly miliardy dolarů do technologií pro kontrolu davů a vojenského vybavení, zatímco podnikly jen velmi málo kroků k řešení narůstajících nerovností nebo ničení přírody. S prohlubující se ekonomickou a ekologickou krizí se bude stále více vlád snažit řešit své domácí problémy zahájením nepřátelských akcí se svými sousedy.“
\n\nPokud tato analýza něco podceňuje, pak roli státem podporovaných etnických sporů jako tlakového ventilu pro zvládání selhání kapitalismu a státu – nejen v Palestině, bývalé Jugoslávii a Kurdistánu, ale také ve Spojených státech za vlády Donalda Trumpa.
\n\nNásilí v Náhorním Karabachu ukazuje, jak málo se lidé mohou spolehnout na státní struktury, které je mají ochránit. Tváří v tvář staletí trvající kampani etnického násilí jsou obyvatelé uvězněni mezi ázerbájdžánskou vládou, která usiluje o zabrání jejich půdy a zdrojů, a arménskou vládou, která se vzdala jakéhokoli předstírání, že jim zajistí bezpečnost. Ruská vláda ani vlády Evropy a Spojených států nemají zájem zasáhnout. Všechny tyto vlády fakticky podnikají ochranářské akce, které ponechávají obyčejné lidi napospas etnonacionalismu a státnímu militarismu.
\n\nTo není argument na podporu arménské armády. Arménská vláda a její vojenské síly a stoupenci se v průběhu let rovněž dopouštěli takových zvěrstev, k jakým obvykle dochází v konfliktech o území a zdroje. Spíše je naléhavé se organizovat proti etnickým sporům, státnímu násilí a koloniálnímu dobývání ve všech jejich podobách. Aby to bylo účinné, musí se to dít na obou stranách každé hranice, na obou stranách každého konfliktu.
\n\nZde uvádíme úryvek protiválečného prohlášení z Ázerbájdžánu a dva texty od lidí žijících v Arménii – ruského anarchistického emigranta a arménské anarchofeministky.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/23/5.jpg\")
\nUdržovat kontakty s anarchisty a dalšími antiautoritářskými skupinami v Ázerbájdžánu bylo obtížné, částečně kvůli represivní politické situaci. Jako obvykle je vnitřní represe nezbytnou součástí vytváření podmínek pro mobilizaci proti vnějšímu nepříteli, která pak slouží k odvedení pozornosti od domácích problémů. Nicméně v ázerbájdžánské společnosti existují tendence, které se staví proti válce s Arménií. Svědčí o tom následující úryvek z protiválečného manifestu vydaného anarchisty a „levicovou mládeží“ v roce 2020:
\n\n\n\n\n„Nedávné kolo eskalace mezi Ázerbájdžánem a Arménií v Náhorním Karabachu znovu ukazuje, jak zastaralý je rámec národního státu pro současnou realitu. Neschopnost překonat myšlenkovou linii, která dělí lidi na lidi a nelidi pouze na základě místa jejich narození a následně pokračuje v nastolování nadřazenosti ,lidí‘ nad dehumanizovanými ,druhými‘ jako jediného možného scénáře života v rámci určitých územních hranic, je jediným okupantem, se kterým musíme bojovat. Je to okupant našich myslí a schopnosti myslet nad rámec narativů a způsobů představ o životě, které nám vnucují naše dravé nacionalistické vlády.
\n\nPrávě tento způsob myšlení vede k tomu, že nevnímáme vykořisťovatelské podmínky našeho holého přežití v příslušných zemích, jakmile ,národ‘ vydá výzvu k jeho ochraně před ‚nepřítelem‘. Naším nepřítelem není náhodný Armén, kterého jsme v životě nepotkali a možná ani nepotkáme. Naším nepřítelem jsou právě lidé u moci, ti s konkrétními jmény, kteří už více než dvě desetiletí ožebračují a zneužívají obyčejné lidi i zdroje naší země ve svůj prospěch.
\n\nJsou netolerantní k jakémukoli politickému nesouhlasu a prostřednictvím svého mohutného bezpečnostního aparátu tvrdě potlačují disidenty. Obsadili přírodní lokality, mořské pobřeží, nerostné zdroje pro své potěšení a využití, čímž omezili přístup běžných občanů na tato místa. Ničí naše životní prostředí, kácejí stromy, znečišťují vodu a v plném rozsahu provádějí ‚akumulaci vyvlastněním‘. Podílejí se na mizení historických a kulturních památek a artefaktů po celé zemi. Odvádějí zdroje ze základních odvětví, jako je školství, zdravotnictví a sociální péče, do armády, čímž vytvářejí zisky pro naše kapitalistické sousedy s imperialistickými aspiracemi – Rusko a Turecko.
\n\nKupodivu si tuto skutečnost všichni uvědomují, ale jakmile na kontaktní linii mezi Arménií a Ázerbájdžánem padne první kulka, všechny náhle zasáhne vlna amnézie.“
\n
![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/23/4.jpg\")
\nToto je pohled ruského anarchisty žijícího v exilu v Jerevanu.
\n\nDne 19. září zahájil Ázerbájdžán „protiteroristickou“ operaci v Náhorním Karabachu. Už se objevily zprávy o civilních obětech.
\n\nÁzerbájdžán – navzdory kapitulaci orgánů samozvané republiky a nedávno zahájeným jednáním mezi vojenským a politickým vedením – pokračuje v ostřelování Stěpanakertu a dalších obydlených oblastí Náhorního Karabachu. Pokračuje také spontánní odpor místního obyvatelstva. Objevují se zprávy, že obyvatelé některých vesnic se odmítli evakuovat a prohlásili, že raději zemřou, než aby odešli. Pokračují zoufalé boje, v nichž proti sobě stojí jugoslávské pušky a bezpilotní letouny.
\n\nObětem ázerbájdžánské agrese jsme již vyjádřili podporu, stejně jako naši kamarádi z ruské anarchistické diaspory v Tbilisi, kteří se ve své tamní komunitě také organizují. Naši kamarádi zde v Jerevanu sbírají humanitární pomoc pro uprchlíky. Kavárna Mama-jan spolupracuje s židovskou diasporou tohoto města a otevírá své dveře, aby shromáždila pomoc pro ty, kteří trpí.
\n\nJak to vidíme, ázerbájdžánská vláda se snaží realizovat „konečné řešení arménské otázky“ na území Náhorního Karabachu.
\n\nTento konflikt začal na konci 80. let 20. století. Na pozadí liberalizace vyšli Arméni z Náhorního Karabachu v desetitisících do ulic, aby protestovali proti porušování svých práv v sovětském Ázerbájdžánu a požadovali sjednocení se svou historickou zemí, Arménií, která byla na počátku 20. století rozdělena mezi bolševiky a turecké kemalisty. Arménské obyvatelstvo ve městě Sumgait čelilo represím i pogromům. Začala válka provázená etnickými čistkami, která vyhnala z obou stran statisíce uprchlíků. Ázerbájdžán válku prohrál, ale nesmířil se s tím.
\n\nVálku je důležité chápat v kontextu politické a sociální situace, která v Ázerbájdžánu panuje. Rodina Alijevů vládne Ázerbájdžánu už několik desetiletí. Podle Bašíra Kitčajeva, protiválečného novináře, s nímž jsem měl to potěšení osobně komunikovat v Tbilisi, udělali pro obyvatelstvo, které zažívá rozsáhlou chudobu, jen málo; místo toho se zaměřili na rozšiřování ázerbájdžánské armády a podněcování etnické nenávisti.
\n\nÁzerbájdžánská vláda se spolu s tureckou vládou podílí na mezinárodní kampani popírání arménské genocidy, která si vyžádala životy více než milionu lidí, a také na hospodářské blokádě Arménie z obou stran. Ázerbájdžánské děti se ve škole učí, že „Arméni jsou nepřátelé“. Alijevové se systematicky zabývají ničením arménských památek – například v oblasti Nachičevanu zničili hřbitov Chačkarů ve městě Džulfa a přeměnili ho na vojenské cvičiště. To vše má za cíl vymazat arménské kulturní dědictví těchto zemí.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/23/1.jpg\")
Erdoğan, Aliyev.
\nV roce 2020 ázerbájdžánská armáda obnovila operace uprostřed pandemie, zaměstnává islamistické skupiny, které se dříve podílely na útocích na Kurdy v Afrínu, a používá turecké zbraně včetně kazetové munice. Poté prezident Ilham Alijev zřídil takzvané „Muzeum vítězství“, kde veřejně vystavuje vycpané Armény a přilby odebrané zabitým arménským vojákům.
\n\nProvokace pokračovaly navzdory dohodám o příměří. Ázerbájdžánská armáda opakovaně zahájila palbu, unášela lidi, ostřelovala a obsazovala samotné mezinárodně uznané území Arménské republiky a poté, počínaje 12. prosincem 2022, blokovala oblast Náhorního Karabachu a zablokovala jedinou dálnici spojující tamní Armény s okolním světem.
\n\nTím se 120 000 Arménů – včetně 30 000 dětí – stalo rukojmími, neboť ázerbájdžánská vláda v průběhu kruté kavkazské zimy odpojila region od plynu a elektřiny. Byly uzavřeny stovky škol a školek. Z regálů začaly mizet potraviny, vypukl hladomor a v nemocnicích začaly docházet léky.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/23/3.jpg\")
The “Museum of Victory” in Azerbaijan.
\nDne 23. dubna 2023 – v den věnovaný památce obětí genocidy z roku 1915 – zřídil Alijev vojenské kontrolní stanoviště a předložil Arménům v Náhorním Karabachu ultimátum: buď přijmou ázerbájdžánské občanství, nebo budou vyhnáni.
\n\nNyní, poté, co více než sto tisíc lidí několik měsíců hladovělo, se režim, využívající odvedení pozornosti veřejnosti k válce na Ukrajině, snaží dokončit etnické čistky.
\n\nVítězství Ázerbájdžánu zintenzivní etnické násilí v regionu a ohrozí životy tisíců lidí. Posílí režim, který pronásleduje a mučí ázerbájdžánské anarchisty a protiválečné levičáky, a upevní pozici tureckého imperialismu. Mohlo by to také zpochybnit nezávislost Arménie.
\n\nAlijev opakovaně hovořil o takzvaném „Zangezurském koridoru“, další části Arménie, kterou se snaží připojit k Ázerbájdžánu; jednou prohlásil: „Irevan [Jerevan] je naše historická půda a my Ázerbájdžánci se musíme vrátit do těchto historických míst.“ V souvislosti s ostřelováním Sotku, Jermuku a dalších arménských území to vyvolává obavy.
\n\nMají tato prohlášení pouze posílit pozici ázerbájdžánské vlády při vyjednávání, nebo odrážejí vážný záměr? Těžko říci. Je však nesporné, že jakékoli vítězství ázerbájdžánského militarismu nebo tureckého imperialismu bude znamenat neúspěch pro anarchisty a další sociální hnutí, protože na dobytých územích nastolí vojenský režim, který se bude zintenzivňovat a rozšiřovat směrem ven i dovnitř. To vše se pro antiautoritářky a antiautoritáře stane spálenou zemí.
\n\nJsem ten poslední, kdo bude hájit arménský stát s jeho plutokracií a policejní brutalitou, ale ázerbájdžánská vláda nepředstavuje lepší alternativu. Řada organizací včetně Human Rights Watch, Amnesty International, Reportérů bez hranic a mnoha dalších ázerbájdžánskou vládu kritizuje a klasifikuje ji jako autoritářskou. Podle Freedom House’s Freedom Acceptance Index jsou Arménie a neuznaná Náhorní karabašská republika hodnoceny z hlediska lidských práv a demokracie mnohem výše než Ázerbájdžán.
\n\nPodle lidskoprávních aktivistů je v ázerbájdžánských věznicích zhruba 100 politických vězňů. Novináři jsou vězněni, vydíráni a nuceni odejít do exilu. Země nedávno přijala „mediální zákon“, kterým chtějí úřady potlačit nezávislou žurnalistiku. Novináři, kteří uprchli ze země, čelí hrozbě únosu; jeden z nich údajně zažil tři pokusy o atentát.
\n\nÁzerbájdžánská vláda udržuje kult osobnosti kolem Hejdara Alijeva, otce současného prezidenta. V roce 2016 byli během jednoho ze svátků věnovaných zesnulému diktátorovi zadrženi dva ázerbájdžánští anarchisté – Qiyas Ibrahimov a Bayram Mammedov.
\n\nNa pomník diktátora v hlavním městě Baku namalovali anarchistické graffiti. Policie je zajala, mučila a uvěznila na základě vykonstruovaného obvinění z držení drog, když tvrdila, že u každého z nich našla přesně jeden kilogram heroinu. Mammedov později zemřel při podezřelé nehodě v Istanbulu. Organizace na ochranu lidských práv uznaly Giyase Ibrahimova za vězně svědomí. Během vypuknutí druhé karabašské války Qiyas podepsal prohlášení levicové protiválečné ázerbájdžánské mládeže a opět čelil represím za svůj nesouhlas s válkou.
\n\nTaké domorodé národnostní menšiny čelí diskriminaci ze strany ázerbájdžánské vlády. Některé národy, jako například Tatiové, se vůbec nemohou učit svůj jazyk ve vzdělávacích institucích. V oblastech hustě osídlených malými národy je většina politické a ekonomické moci soustředěna v rukou etnických Ázerbájdžánců. Talyšové žijící na jihu země čelí zákazu používat slovo „talyšský“ například na nápisech v restauracích nebo v místních historických knihách. Zástupci menšin, kteří se ozvou, čelí represím a obviněním z „extremismu“ a „separatismu“. Například jeden z vůdců hnutí Sadval, které se zasazovalo o autonomii Lezginů v Rusku a Ázerbájdžánu, byl uvězněn a zabit.
\n\nAlijev byl jedním z hlavních Erdoğanových spojenců, když turecká armáda vtrhla do Rojavy. Alijevovo vítězství v Náhorním Karabachu povzbudí ty, kteří usilují o vytvoření pantureckého impéria, a zesílí tlak na protikoloniální a antiautoritářská hnutí v celém regionu.
\n\nPo tisíce let žili obyvatelé Náhorního Karabachu na těchto územích, stavěli školy, domy a chrámy. V Náhorním Karabachu se narodil arménský anarchista Alexander Atabekjan, který se stal přítelem Petra Kropotkina. Pamatujeme si jeho slova:
\n\n\n\n\n„Přirozený vztah k domovu, k vlasti v pravém slova smyslu, by se měl nazývat teritorialitou, na rozdíl od státnosti, která je vynuceným sjednocením v libovolných hranicích.
\n\nAnarchismus sice odmítá státnost, ale nemůže popírat teritorialitu.
\n\nLáska k vlasti a kmeni nejenže není cizí, ale je také charakteristická pro anarchistu neméně než pro kteréhokoli jiného člověka.“
\n
Svobodu národům – smrt impériím!
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/23/6.jpg\")
\nArménská anarchofeministka Sona hovoří o protestech v Jerevanu, machinacích arménských politiků a nejisté budoucnosti regionu.
\n\nProtesty začaly 19. září večer. Protestující se začali shromažďovat na dvou místech v Jerevanu – u vládní budovy na náměstí Republiky a u ruského velvyslanectví. Ruští emigranti také uspořádali malé shromáždění u památníku Mjasnikjan.
\n\nDne 19. září se na náměstí Republiky spontánně shromažďovali protestující, ale odpoledne 20. září se zde už zorganizovaly politické síly Roberta Kočarjana, které si prostor monopolizovaly. Představují něco ještě horšího než vláda, která v Arménii v současnosti vládne. Kočarjan byl druhým prezidentem této země; je dobrým přítelem Putina a reprezentuje prokremelskou politiku. Pro Kočarjanovy příznivce jsou mítinky příležitostí, jak usilovat o moc, ale lidem v Náhorním Karabachu a uprchlíkům, kteří odtamtud přijdou, to nijak nepomůže.
\n\nKočarjanovi příznivci požadují odstoupení Nikola Pašinjana, současného arménského premiéra, a tvrdí, že jsou připraveni jít do války, ačkoli ve skutečnosti je na boj pozdě – Náhorní Karabach se už vzdal. Policie na demonstranty zaútočila omračujícími granáty.
\n\nU ruského velvyslanectví se sešlo méně lidí; na shromáždění, které se tam konalo, se podílely síly podporující současnou vládu. Ačkoli jeden telegramový kanál uvedl, že se u velvyslanectví sešli zástupci inteligence a levicového hnutí, není tomu tak – už proto, že v Arménii žádné levicové hnutí neexistuje.
\n\nProvládní telegramový kanál Bagramjan 26 vyzval k zablokování ruského velvyslanectví, ale zároveň ke zdvořilosti vůči policii. Policie na tomto shromáždění nic neudělala, ačkoli bylo také nepovolené, stejně jako protest na náměstí Republiky.
\n\nUkazuje to pokrytectví naší vlády – rozbíjí jedno shromáždění a povoluje jiné. Odpovědnost za opuštění Náhorního Karabachu však nenese pouze Kreml, ale také Pašinjanova vláda a předchozí politické síly, které Arménii vládly. Problémy, které vedly k válce v roce 2020 a k současné situaci, nevznikly včera; je do nich zapletena celá řada politických sil v Arménii a dalších zemích.
\n\nPašinjanovo odstoupení by nevrátilo životy těm, kteří zahynuli v této válce, ani ve válce v roce 2020, ani ve válkách předchozích; obyvatelům Náhorního Karabachu by nijak nepomohlo. Nepomůže lidem, kteří přišli o domov, půdu nebo zdraví, kteří několik měsíců hladověli. Náhorní Karabach už neexistuje – to je vše. Pokud se k moci dostanou prokremelské síly, Arménie se stane enklávou Ruska.
\n\nPostoj Pašinjanovy vlády dnes zní, že se do konfliktu mezi Náhorním Karabachem a Ázerbájdžánem nebude vměšovat. To je přinejmenším pokrytecké vzhledem k tomu, že všichni obyvatelé Náhorního Karabachu mají arménské pasy a používají arménskou měnu. Náhorní Karabach je arménský kvazistát. Žijí tam Arméni a Arménky jako my.
\n\nPašinjan je prozápadní politik. Začal kritizovat Kreml a vyhrožoval, že vystoupí z OSKB [Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, která zahrnuje Arménii, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko a Tádžikistán]. V posledních měsících prohlásil, že Arménie není spojencem Ruska ve válce s Ukrajinou, a začal na Ukrajinu posílat humanitární pomoc. Pokud Pašinjanova vláda zůstane u moci, Arménie se stane více evropsky orientovanou zemí a zároveň se bude vzdávat jednoho území za druhým.
\n\nExistuje ještě třetí možnost, ale ta je nepravděpodobná. K moci by se mohla dostat vojenská junta. Tento scénář by však byl rovněž špatný.
\n\nVzdání se Náhorního Karabachu je posledním limitem Ázerbájdžánu při zabírání arménských území. Pokud se Arménie vzdá Náhorního Karabachu bez jediného výstřelu, znamená to, že se stejně snadno vzdají i další provincie – další bude Sjunik, pak Sevan. Je otevřenou otázkou, zda Arménie zůstane na mapě i za padesát let.
\n\nV našem anarchistickém kruhu v Jerevanu existují různé postoje, ale všichni se shodují, že agrese v Náhorním Karabachu ze strany Ázerbájdžánu je aktem genocidy. Vidíme zde vliv Kremlu, výsledek ruské geopolitiky.
\n\nVčera jsem byla na náměstí Republiky, než ho obsadily prokočarjovské síly. Myslela jsem si, že je mou povinností stát po boku rodičů mrtvých vojáků, po boku obyvatel Náhorního Karabachu, kteří se evakuovali v roce 2020, po boku krajanů, kteří vyjadřují svůj protest proti nečinnosti arménské armády a arménských úřadů.
\n\nOsobně tuto situaci prožívám velmi emotivně. Nemohu požadovat Pašinjanovo odstoupení, protože lepší alternativa nyní neexistuje, ale uvědomuji si, že vláda tuhle situaci zpackala. Cítím velkou solidaritu se svými krajany a je mi líto všech, kteří zahynuli v této válce i v té v 90. letech.
\n\nPřichází poznání, že všechny tyto oběti byly zbytečné. Všechno je ztraceno. Sama se dnes účastním sbírky humanitární pomoci. Je to důležité zejména vzhledem ke zkušenosti z roku 2020, kdy se stát o uprchlíky nepostaral. Jednoduše je usadil v opuštěné tovární budově, ve které nebylo vůbec nic – jen holé zdi. Dobrovolníci si v budově sami instalovali toalety.
\n\nNenabádám lidi, aby chodili na shromáždění. První den protestů se demonstrací účastnilo mnoho lidí, a to, co se dělo, bylo z velké části spontánní. Od té doby však každé veřejné shromaždiště obsadil nějaký politik a jeho příznivci.
\n\nMísto toho vám doporučuji přijít na naše sběrné místo humanitární pomoci, do co-workingového prostoru Letters and Numbers na ulici Tumanjan. Přineste humanitární pomoc a zapojte se do jejího třídění, abychom uprchlíkům, až dorazí, mohli něco dát. Je to nyní velmi důležité, abychom pomohli tisícům lidí z Náhorního Karabachu, ale nemáme dost rukou.
\n\nThis translation is courtesy of the Anarchistická federace. Unfortunately, it doesn’t retain the hyperlinks in the original.
\n\nAfter the publication of the preceding texts, we received the following analysis from Garren, an anarchist librarian based in Yerevan.”
\n\nOn September 19, 2023, the Armed Forces of Azerbaijan began an “anti-terrorist” operation against the Armenians of Nagorno-Karabakh—an attempt to finally exterminate the indigenous Armenian population of Karabakh.
\n\nFor the people of Armenia, the issue of Karabakh has a dual meaning. The first war in the 1990s, the initial victory over Azerbaijan, and the subsequent diplomatic failures on the part of the political leadership of Armenia at that time have defined Armenian life across the ensuing decades. At the same time, the Karabakh crisis has been used to quell dissent and discourage criticism of Armenian nationalism and, up until 2018, as a device to blackmail Armenians with the threat of war (a favorite strategy of the Kocharyan regime).
\n\nKocharyan and his allies did not exactly fail in their attempts to negotiate for peace in 1997-98. Rather, they consciously sabotaged any attempt at peace out of arrogance and an assumed superiority over Azerbaijan, then utilized the social capital they had acquired as victorious combatants in Artsakh to transform Armenia into a personal fiefdom in which they could amass fortunes. The previous regime capitalized on the misery of war to enrich themselves and sold Armenia to the highest bidder—in this case, Russian and Armenian capitalists.
\n\nIn short, they robbed Armenians of their future in exchange for capital and the control of an entire nation. And now, following yet another assault on the rights of Armenians in Karabakh, these same shadowy forces are calling for a coup in Armenia to upend the democratically-elected administration of Nikol Pashinyan.
\n\nPashinyan’s lack of political qualifications was exemplified in a visit to Stepanakert in 2019, during which he provocatively claimed that “Artsakh is Armenia.” Had the Republic of Armenia taken steps to recognize Artsakh officially, perhaps his words would not have been so careless. But the fact that every single international entity recognized the opposite meant that this sentence could be nothing more than a reckless and pointless provocation. Careless and parochial tend to be defining characteristics of nationalists; besides the populist character of Pashinyan’s administration, it seems to be no exception to this rule.
\n\nAnyone could tell you that life in Armenia since 2018 has been markedly different than previous years. Whatever social progress had been made was brought to a screeching halt as a result of the war in 2020. The events of the past week correspond to the Republic of Armenia’s strategic pivot towards the West, a move clearly despised by the Russian political leadership, as we can see from the recent statements of Marie Zakharova and Dmitry Peskov. The Pashinyan administration has no choice but to turn to an indifferent West that is not really interested in the well-being of Armenians but in capitalizing on the faltering Russian presence in the South Caucasus for its own geopolitical and economic reasons. The so-called “opposition” had two opportunities to vote the current administration out, but their incompetence combined with the lingering stench of decades of authoritarian rule made that impossible. Now their benefactors are attempting to implement the preferred strategy of conservative nationalists: the coup d’etat.
\n\nWhen Armenians took steps to free themselves from economic dependency and the servile colonial mentality imposed upon them by Russia’s increasingly frail imperialism, the Russian government (which cannot risk damaging its relationship with Turkey) allowed Azerbaijan to exert pressure on Armenians by means of an economic blockade, torturing military combatants and civilians alike, and acts of war. By the same token, they encourage political turmoil within Armenia by means of their intelligence apparati and Putinist-Kocharyanite supporters.
\n\nIn our increasingly polarized, interdependent, and volatile political era, a trend has poisoned popular political discourse. People tend to focus solely on the words and actions of a prime minister, a president, or some other leader. This kind of myopia conceals the wider political, economic, and social apparatus that holds power over social reproduction and the historical processes which led to this moment. In the case of Armenia, Nikol Pashinyan is just one politician, and an extremely weak one at that. We have become so obsessed with the actions of individuals that we neglect the power of collective action. The strategy of mass political organizing has been all but abandoned by even the basically nonexistent left in Armenia. Mind you, the Karabakh movement of the late 1980s and early ’90s was a popular movement, as was the “revolution” of 2018.
\n\nThe yoke of Stalinist bureaucracy and a traditional parochialism weigh heavily on Armenian social and political life. A reactive politic has taken hold, a politic that calls to destabilize a government facing down a refugee crisis and potential invasion. Until a movement materializes that can reproduce daily life and defend Armenian territoriality, the call to remove Pashinyan from power is nothing more than a futile call to arms by opportunists and adventurists.
\n\n" }, { "id": "https://crimethinc.com/2023/09/19/solidarita-mezi-vysidlenymi-jak-rusti-anarchiste-v-exilu-podporovali-armenske-uprchlicke-squattery", "url": "https://crimethinc.com/2023/09/19/solidarita-mezi-vysidlenymi-jak-rusti-anarchiste-v-exilu-podporovali-armenske-uprchlicke-squattery", "title": "Solidarita mezi vysídlenými : Jak ruští anarchisté v exilu podporovali arménské uprchlické squattery", "summary": "Ruští anarchisté v arménském exilu šli příkladem v solidaritě a podpořili arménské uprchlíky, kteří obsadili opuštěné ministerstvo obrany.", "image": "https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/header.jpg", "banner_image": "https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/header.jpg", "date_published": "2023-09-19T03:49:29Z", "date_modified": "2024-09-10T03:55:58Z", "tags": [ "Russia", "Armenia", "squatting", "solidarity", "rusko", "armenie", "solidarita" ], "content_html": "Po celém světě se zrychluje masové vysídlování, protože klimatická krize, hospodářská krize a válka vyhánějí miliony lidí do exilu, a to jak v jejich vlastních zemích, tak za hranice. Tyto masové migrace zhoršují gentrifikaci a zvyšují náklady na bydlení, zatímco spekulace s nemovitostmi způsobují, že stále více lidí zůstává bez domova. Jak mohou vysídlení lidé ve svých nových domovech pokračovat v politických akcích a vytvářet solidaritu napříč etnickými skupinami v neznámém prostředí? V Arménii jsou příkladem ruští anarchisté žijící v exilu, kteří podpořili arménské uprchlíky, kteří squatovali opuštěné ministerstvo obrany.
\n\nPro více informací o nedávných sociálních hnutích v Arménii, můžete začít zde. Další příklad toho, jak vysídlení lidé provádějí silnou politickou organizaci v novém kontextu, naleznete zde.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/7.jpg\")
Prázdná okna vystěhované budovy ministerstva obrany v Jerevanu.
\nÚzemí, která kdysi světové velmoci označovaly jako “východní blok”, mají své vlastní historické, sociální a politické trajektorie. Po staletí je právě zde vedena orientální hranice mezi “civilizovaným” Západem a “barbarským” Východem. Na těchto územích se říše dobývaly a rozpadaly, války a genocidy kreslily a překreslovaly hranice.
\n\nNa konci 19. a počátkem 20. století stál anarchismus v čele některých nejzuřivějších bojů v těchto regionech. Od té doby vytvořilo desetiletí socialistického vládnutí, státní represe, a brutální kapitalistická ekonomická privatizace v 90. letech složitou politickou situaci. Udržení anarchistické organizace v tomto kontextu bylo někde obtížné (jako například v Polsku) a někde extrémně nebezpečné (viz Rusko nebo Bělorusko).
\n\nHistorie anarchismu v Arménii sahá až do konce 19. století. Jedním z nejznámějších arménských anarchistů byl Alexander Movsesi Atabekian, který se inspiroval spisy Petra Kropotkina. Byl jedním z prvních kritiků Říjnové revoluce v Rusku, což ho stálo svobodu - sovětské úřady ho několikrát zatkly. Jeho dílo zůstává i nadále vlivné, neboť vytvořil jedno z mála tehdejších anarchistických periodik v arménštině.
\n\nPo desetiletích autoritářské vlády získala Arménie v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu nezávislost. První roky nezávislosti byly poznamenány válkou, kdy Arménie bojovala s Ázerbájdžánem o stále nevyřešené území Náhorního Karabachu.
\n\nV následujících dvou dekádách docházelo k opakovaným sociálním nepokojům. V roce 2013 vzniklo v hlavním městě Jerevanu masivní decentralizované hnutí proti rostoucím nákladům na veřejnou dopravu. O rok později vypukly samoorganizované protesty proti reformě důchodového systému. Anarchisté se účastnili obou těchto hnutí i protestů proti demolici historického domu Afrikyan Club v Jerevanu. V roce 2015 přilákaly rostoucí náklady na elektřinu do ulic další lidi, opět včetně anarchistů.
\n\nV Arménii, tak jako v mnoha jiných postsocialistických zemích v regionu je obtížné jasně rozlišovat mezi protesty vyvolanými sociálními a ekonomickými tlaky a hnutími usilujícími o změnu režimu. Nicméně v letech předcházejících roku 2016 došlo k nárůstu afinitních skupin a malých anarchistických organizací, včetně feministických a queer iniciativ.
\n\nPřesto se v roce 2016, v reflexi změn probíhajících po celém světě, politické prostředí začalo měnit, jak pravicové milice přebíraly iniciativu od anarchistů. V červenci toho roku obsadily největší policejní stanici v Jerevanu a neúspěšně se pokusily vyvolat ozbrojené povstání. Současně emigrace podkopávala výdobytky, kterých anarchisté dosáhli. Jak nám řekl jeden arménský anarchista, “Odchod z Arménie a zapojení se do řad přistěhovalců je v současnosti nejrozšířenější formou radikalizace.”
\n\nV roce 2020 se znovu rozhořela válka s Ázerbájdžánem. V předchozích letech Rusko profitovalo z prodeje zbraní oběma zemím. Vladimir Putin příležitostně zprostředkoval příměří, ale vojenský konflikt pokračoval i v následujících letech a znovu se vyostřil poté, co Rusko uvázlo v invazi na Ukrajině. Válka často podporuje rozvoj reakční politiky a krajně pravicových skupin a zároveň rozbíjí sociální strukturu, která dříve usnadňovala organizování zdola.
\n\nV této souvislosti je obzvláště důležité najít příklady toho, jak se uprchlíci, kteří byli vyhnáni ze svých domovů a vlasti, mohou společně organizovat, i když se předchozí sociální hnutí zhroutila.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/10.jpg\")
Bývalá budova ministerstva obrany v Jerevanu.
\nNásledující odpovědi poskytl ruský anarchista žijící v Jerevanu.
\n\nPovězte nám o krizi bydlení v Arménii.
\n\nJiž před invazí na Ukrajinu městské úřady v Jerevanu prováděly přestavbu města, demontáž starých budov, včetně historických památek, a jejich nahrazování novými stavbami, obchody a restauracemi, které jsou motorem rostoucí gentrifikační krize města.
\n\nPo ruské invazi na Ukrajiny 24. února 2022 se do Arménie přistěhovalo více než 100 000 Rusů - včetně anarchistů. Jak se však ukázalo, válka probíhala i v samotné Arménii. Zatímco Putin je v Haagu oficiálně uznán za válečného zločince, Ilham Alijev a Recep Tayyip Erdogan, prezidenti Ázerbájdžánu a Turecka, zabíjejí a bombardují Armény, ničí arménské kulturní památky a blokují Arcach, čímž připravují 120 000 obyvatel o potraviny a léky, aniž by se proti tomu světové společenství jakkoli postavilo.
\n\nV důsledku toho byla Arménie kromě ruských emigrantů zaplavena obrovským počtem vnitřních uprchlíků a stát pro ně udělal jen velmi málo.
\n\nPronajímatelé a realitní makléři využili situace k výraznému zvýšení nájemného. V médiích se objevily příběhy o tom, jak pětičlenná rodina uprchlíků z Arcachu platila jedenapůlkrát vyšší nájemné než je běžné. Pronajímatelé jim volali a vyhrožovali, že na jejich místo dosadí Rusy, přestože podmínky pronájmu byly předem projednány. Někdy při nastěhování Rusů neodstranili inzerát oznamující, že prostor je volný, ale zvýšili na něm cenu a vyhrožovali, že pokud dostanou lepší nabídku, nové nájemníky vystěhují. To přispívalo ke spirále zvyšování cen.
\n\nPronajímatelé většinou nepodepisují s nájemci formální smlouvy, aby mohli kdykoli změnit podmínky pronájmu, stanovit novou cenu nebo nájemce vyhodit. Také se tak mohou vyhnout placení daní státu. Nájemníci jsou tedy odkázáni sami na sebe. Musí sami bojovat jednak s pronajímateli, kteří se z nich snaží vytáhnout co největší zisk, a jednak s ekonomickými důsledky nedávné války.
\n\nBytová krize se dotkla mnoha různých demografických skupin: studentů, dělníků z jiných arménských regionů, kteří se přestěhovali do hlavního města, uprchlíků z Náhorního Karabachu a Arménů z různých dalších sociálních vrstev.
\n\nKdyž byla v září 2022 v Rusku vyhlášena částečná vojenská mobilizace, přišla do Arménie druhá vlna ruských migrantů. Tentokrát zahrnovala nejen etnické Rusy, ale také etnické Armény s ruskými pasy. V důsledku toho se i garáže a sklepy narychlo přestavují na byty a pronajímají se na jerevanském trhu. Také ceny nemovitostí ve velkých regionálních městech Arménie (například v Gjumri, Vanadzoru, Kapanu nebo Dilijanu) dosáhly úrovně cen bytů v Jerevanu z loňského února.
\n\nZ vlastní zkušenosti vím, že problém bydlení je pro mnoho přesídlenců naléhavý. Existuje několik programátorů, kteří si mohou dovolit drahý byt, ale většina přistěhovalců ne.
\n\nV Jerevanu je pouze jeden útulek pro bezdomovce, který pojme 100 lidí, zatímco na ulici jich spí asi čtyřikrát tolik. Některým z nich museli amputovat končetiny kvůli omrzlinám. Přesto oficiálně v Arménii žádní bezdomovci nejsou!
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/8.jpg\")
Oheň, který rozdělali vystěhovaní squatteři před bývalou budovou ministerstva obrany v Jerevanu. Foto: Samson Martirosyan.
\nJak to souvisí s vyklizením okupovaného bydlení na starém ministerstvu obrany?
\n\nV roce 2018 stovky lidí obsadily třináctipatrovou budovu bývalého ministerstva obrany, která se nachází v blízkosti jerevanské dálnice. Ta byla od roku 2008 prázdná. Mnoho ze zúčastněných byly rodiny s dětmi, váleční veteráni, starší a chudí lidé. Někteří z nich byli veteráni tří nebo čtyř válek. Budovu opravili, vysadili stromy a provozovali farmu.
\n\nÚřady se rozhodly prostory zrekonstruovat a předat je státnímu daňovému úřadu, který by se sem měl přestěhovat v roce 2027. Záměrem bylo vytvořit na místě vystěhovaného squatu “Centrum zahraniční ekonomiky”.
\n\nNěkolik týdnů před vystěhováním odpojili elektřinu, čímž obyvatelům ztížili životní podmínky. Dne 16. února 2023 přišla do domu arménská policie a všechny nájemníky vyhnala. V té době tam žilo nejméně 150 rodin. Mnoho squatterů se bránilo, 26 lidí bylo na místě zatčeno. Úřady povolali tisíce policistů a ti začali rabovat, ničit farmu a krást věci vystěhovalců, včetně vojenských uniforem.
\n\nDvaceti rodinám úřady povolily bydlet v ubytovně, další žijí u příbuzných. Mnozí z nich však odmítli opustit svůj domov, postavili si tábor na pozemku poblíž budovy a dožadovali se, aby jim bylo umožněno zde nadále žít.
\n\nMy, zástupci anarchistického spolku, který se pravidelně schází v anarchistickém baru, jsme se rozhodli nezůstat stranou.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/9.jpg\")
Oheň, který rozdělali vystěhovaní squatteři před bývalou budovou ministerstva obrany v Jerevanu. Foto: Samson Martirosyan.
\nJaká byla reakce na vystěhování a projevy vaší solidarity?
\n\nVystěhování a naše solidární aktivity se squattery vyvolaly v komunitě emigrantů diskusi. Někdo na jednom z emigrantských chatů napsal, že tito uprchlíci a veteráni jsou “flákači, kteří se zmocnili státního majetku”, a jako daňového poplatníka ho to velmi pobouřilo. Jiní na to reagovali argumenty o lidských právech. Někteří liberálové začali tvrdit, že “v Německu nebo ve Švédsku je zachování práva na bydlení a důstojný život povinností úředníků”.
\n\nPro mě jako pro anarchistu je příběh okupace názornou ukázkou toho, jak mohou lidé sami svou vlastní prací a vynalézavostí řešit sociální problémy na nejnižší úrovni. Tím, že tento sociální projekt zajišťuje sociální práva nestátními prostředky, se vyhýbá byrokracii a paternalismu, hlavním nedostatkům sociálního systému.
\n\nSociální experimenty, jako je squatting, mohou v mnoha ohledech zpochybnit i existenci pronajímatelů. Stejně jako středověcí feudálové nevytvářejí pronajímatelé pro společnost nic hodnotného, ale přesto mohou profitovat z práce druhých. Jak řekl jeden ze squatterů: “Když nám stát nemůže pomoci, tak ať nám pomůže Bůh, ať se alespoň přestane vměšovat a přestane krást a ničit to, co jsme vybudovali.”
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/4.jpg\")
Prádlo vystěhovaných squatterů tábořící před bývalou budovou ministerstva obrany v Jerevanu.
\nV poslední dekádě proběhlo v Jerevanu několik vln protestů. Vnímáte, jak si lidé od jednoho boje k druhému budují historické vědomí a zkušenosti?
\n\nCo se týče hnutí v Jerevanu v roce 2010, skutečně existovalo pouliční hnutí, kterého se účastnili arménští anarchisté. Probíhaly protesty proti zvyšování cen elektřiny, anarchistický blok se účastnil demonstrace ke Dni lidských práv, proběhla akce proti gentrifikaci Jerevanu a akce anarchofeministek. Bohužel však všichni lidé z této generace buď politiku opustili, vstoupili do politických stran, nebo odešli do zahraničí, do Ruska či Evropy.
\n\nDnes jsou anarchisté v Arménii většinou emigranti z Ruské federace. Popravdě řečeno, znám jen dva arménské anarchisty: N-, punkový hudebník (který se stal anarchistou na začátku roku 2020), a S-, anarchofeministka, která u nás přednáší a příležitostně publikuje v levicových a anarchistických časopisech (která se také stala anarchistkou někdy v té době). Ani jeden z nich bohužel nebyl spojen s hnutími a afinitními skupinami z roku 2010.
\n\nJe tu také anarchistka z Izraele: Y-, Židovka, která porodila na Krymu, repatriovala do Izraele, žila tam 18 let v kibucech a účastnila se tam anarchistického hnutí (včetně kontaktů s “Anarchisty proti zdi”), provdala se za Arména, přestěhovala se do Jerevanu a rozhodla se zde založit kavárnu s anarchistickou a feministickou tematikou. Kavárna se stala místem setkávání místní židovské komunity (například při sobotních oslavách šabatu) a také tvůrčí inteligence, která zde pořádala veřejná čtení.
\n\nTo vše trvalo až do invaze Ruska na Ukrajinu, po níž ruské úřady začaly své občany ještě více pronásledovat a statisíce protiválečně naladěných Rusů (včetně anarchistů) uprchly ze země.
\n\nVýsledkem je, že Arménie, která byla téměř po všechna léta své nezávislosti monoetnická, je nyní rozmanitější.
\n\nPravidelnými návštěvníky kavárny Mama-jan se následně stali mnozí představitelé levicových a antiautoritářských názorů. To poskytlo úrodnou půdu pro vznik tzv. veřejné školy Emmy Goldmanové z iniciativy Y-, S- (o nichž jsem hovořil výše) a ruského anarchisty S-. V praxi šlo o týdenní setkávání anarchistů a sympatizantů v malé místnosti kavárny, kde se diskutovalo o nových článcích, které se objevily v anarchistických časopisech.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/2.jpg\")
Dveře kavárny Mama-jan. Na druhé nálepce je v ruštině napsáno “ Ne válce”.
\nTak vznikl náš malý kruh, který nyní představuje celé anarchistické hnutí v Arménii.
\n\nJe mezi námi mnoho různých lidí. Jeden se aktivně věnuje veganství a dokonce založil vlastní veganské družstvo (do kterého jsem se také zapojil). Jiní, jako jeden kamarád, který je křesťanský anarchista, sbírají humanitární pomoc pro oběti války. Existuje queer anarchistická skupina, která se nadále angažuje v pouličním aktivismu.
\n\nKavárna se stala společenským prostorem, kde jsme začali aktivně pořádat veřejné přednášky na různá témata, například o odkazu arménského anarchisty Alexandra Atabekiana (přednášku jsem vedl já), o anarchismu a ekologii, o zapatistech a dalších tématech.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/11.jpg\")
Prezentace o Alexandru Atabekianovi v Jerevanu.
\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/1.jpg\")
Akce v Jerevanu k 8. březnu, Mezinárodnímu dni žen.
\nJak jste podporovali squattery?
\n\nJakmile jsme se dozvěděli, že byli násilně vystěhováni, rozhodli jsme se jim jít pomoci. Několikrát jsme se za nimi vydali a přes počáteční nedůvěru se mým přátelům podařilo najít s nimi společnou řeč.
\n\nNa další týdenní schůzce jsme proto diskutovali o tom, jak je podpořit. Jeden ze sympatizantů anarchistických myšlenek, návštěvník našeho kroužku, se domluvil, že jim dodá dřevo na topení do kamen aby si mohli zatopit ve stanech. Také se mi jako protiválečnému aktivistovi s jistými konexemi podařilo pozvat tam přítele novináře. Při následné návštěvě nás přijali velmi pohostinně. Pomohli jsme jim vyložit dříví, oni nás nakrmili a naučili hrát vrhcáby.
\n\nO situaci jsme připravili reportáž pro emigrantská ruskojazyčná média, která později sehrála velmi důležitou roli. Navázali jsme také kontakt s charitativní organizací “Ethos”, kterou založili přesídlenci v Jerevanu a která se zabývá pomocí ukrajinským a arménským uprchlíkům.
\n\nDíky tomu, že se o vystěhování objevily zprávy, které byly z naší iniciativy přetištěny v různých vydavatelstvích (například v “Doxe”, která aktivně informovala o pronásledování anarchistů a protiválečných demonstrantů), jsme mohli v Ethosu iniciovat sbírku na potraviny, léky a pohonné hmoty. Nakonec jsme vybrali o 60 000 drachem více, než bylo plánováno! [V přepočtu přibližně 3500,- Kč, což je pro některé uprchlíky v Arménii stále značná částka.]
\n\nSquatteři nás také začali aktivně zvát na své protesty: pořádali je každý čtvrtek a každé pondělí v blízkosti vládní budovy a Výboru pro státní výdaje. S přáteli jsme drželi plakát s nápisem “Státe, proč jsi lidem sebral bydlení” s anarchistickými symboly.
\n\nSquatteři byli velmi potěšeni naší podporou, a dokonce nás pozvali na grilování - což bylo v případě našeho veganského přítele obzvlášť ironické.
\n\nNyní jejich boj pokračuje a my s nimi udržujeme kontakt.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/5.jpg\")
Táborové podmínky před bývalou budovou ministerstva obrany v Jerevanu.
\nCo mohou anarchisté nabídnout v boji za bydlení?
\n\nAnarchismus se v zásadě po celou dobu své historie velmi zajímal o otázku bydlení. Ne nadarmo bylo během Pařížské komuny jedním z revolučních rozhodnutí rady usídlit Pařížany bez domova v bytech buržoazních emigrantů, kteří uprchli do Versailles, a zavést zákaz vystěhovávání nájemníků pro neplacení nájemného. Nejistota bydlení je významným aspektem moderní společnosti, na který musí anarchisté reagovat.
\n\nPříklad tohoto vystěhování je obzvláště zarážející. Osvětluje celou absurditu a nemorálnost civilizace založené na soukromém vlastnictví.
\n\nZde je třeba načrtnout paralelu mezi tím, jak se Ázerbájdžán snaží vytlačit Armény a provést etnické čistky v Arcachu za použití taktiky, jako je blokáda a odpojení elektřiny, a tím, jak se totéž stalo v Jerevanu, kde arménská vláda odpojila elektřinu squatterům a vytvořila pro ně nesnesitelné podmínky.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/6.jpg\")
Squatteři táboří před bývalou budovou ministerstva obrany v Jerevanu.
\n\n\n\nDům nebyl postaven jeho majitelem. Postavili ho, vyzdobili a zařídili nesčetní dělníci na dřevařském dvoře, v cihelně a dílně, kteří se za minimální mzdu lopotili jako o život…
\n\nKdo si tedy může přivlastnit i ten nejmenší pozemek nebo nejprostší budovu, aniž by se dopustil hrubé nespravedlnosti? Kdo má tedy právo prodat kterémukoli zájemci sebemenší část společného dědictví?
\n\nJak jsme již uvedli, v tomto bodě se pracovníci shodují. Myšlenka svobodných bytů se velmi jasně projevila během obléhání Paříže, kdy se volalo po prostém a jasném zmírnění podmínek, které požadovali majitelé domů. Znovu se objevila během Komuny v roce 1871, kdy pařížští dělníci očekávali, že Komunální rada rázně rozhodne o zrušení nájemného. A až přijde nová revoluce, bude to první otázka, kterou se budou chudí zabývat.
\n\nAť už v době revoluce, nebo v době míru, dělník musí být tak či onak ubytován, musí mít nějakou střechu nad hlavou. Ale ať už je váš příbytek jakkoli zchátralý a nuzný, vždycky se najde majitel, který vás může vystěhovat…
\n\nUpřímní revolucionáři odmítnou uniformy a odznaky - tyto vnější znaky autority a podřízenosti - a zůstanou lidmi mezi lidmi, budou pracovat po boku mas, aby se zrušení nájemného a vyvlastnění domů stalo skutečností. Budou připravovat půdu a podporovat růst myšlenek v tomto směru; a až dozrají plody jejich práce, lid přistoupí k vyvlastňování domů, aniž by bral ohled na teorie, které mu budou jistě vnucovány - teorie o vyplácení náhrad majitelům domů a o shánění potřebných peněžních prostředků do různých fondů.
\n\nV den, kdy dojde k vyvlastnění domů, v ten den si vykořisťovaní dělníci uvědomí, že nastaly nové časy, že práce už nebude muset nést jho bohatých a mocných, že byla otevřeně vyhlášena rovnost, že tato revoluce je skutečným faktem, a ne teatrální přetvářkou, jako mnoho jiných před ní.
\n\n-Petr Kropotkin, Dobývání chleba(ang.)
\n
![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/09/19/3.jpg\")
Squatteři táboří před bývalou budovou ministerstva obrany v Jerevanu.
\nV červnu 2023 v Nanterre – na předměstí Paříže – policie surově zavraždila náctiletého Nahela Merzouka. Tento čin se zapisuje do vzorce postkoloniálního násilí proti části francouzského obyvatelstva, ke kterému je přistupováno jako k občanům druhé kategorie. Jako odpověď na tuto vraždu se tisíce lidí z odlehlých banlieues Paříže a jiných francouzských měst zapojilo do několikadenních povstání, při kterých útočili na radnice, policejní stanice, okrádali obchody a bránili se proti policii. V této úvaze se účastník hnutí těchto posledních let zaměřuje na povstání června 2023 a na hnutí, která mu předcházela. Klade si otázku jejich limitů a toho, co by bylo za potřebí, aby přinesla revoluční změnu.
\n\nVíce reflexí o stejných událostí můžete najít zde.
\n\n\n\n\n„Jak dlouho toto všechno ještě potrvá?
\n\n
\nUž roky to všechno mělo vybouchnout
\nŠkoda, že jednota nebyla na naší straně
\nAle vy víte, že to všechno špatně zkončí
\nVy jste chtěli válku světů, teď tu je
\nAle na co -, na co čekáme abysme to tu podpálili ?“-Qu’est ce qu’on attend pour foutre le feu (Na co čekáme, abysme to tu podpálili?), NTM, 1996
\n
![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/08/09/5.jpg\")
Protestující v Nanterre, červen 2023. Zdroj: @tulyppe
\nPři posledním hnutí proti reformě důchodů ve Francii (únor až květen 2023) se mě ptali soudruzi z chilské platformy Vitrina Distópica, jestli jsme svědky povstání ve Francii, nebo ne. Tehdy to vypadalo tak, že až na pár žhavých nocí v březnu, po autoritářském nařízení reformy nebyly náznaky, že by se mohlo jednat o skutečné povstání.
\n\nTehdy jsem si myslel, že šlo spíše o společenské hnutí na francouzský způsob – velmi silné, ale velmi klasické. Zdaleka neohrožovalo držitele moci tolik jako například nedávná vzpoura Žlutých vest nebo povstání v Chili, v Iránu, v Lebanonu a Hong Kongu.
\n\nNicméně už tehdy jsme se oprávněně mohli tázat, jestli jsme ve Francii nebyli svědky před-revolučního období (nezávisle na výhře nebo prohře tohoto hnutí), jehož znamením byly čím dál tím masivnější a ofenzivnější mobilizace občanů.
\n\nUdálosti začátku tohoto léta potvrzují, že prožíváme intenzivní období. Přesto výběr slova „povstání“ na jejich označení není náhodou. Nepoužíváme toto slovo, protože by bylo političtější než slovo „výtržnosti“, které už samo nese velmi politický smysl, ale spíš kvůli konkrétním rysům tohoto hnutí. Bylo bleskurychlé, spontání, ofenzivní, zcela samo-organizované, bez rozčleněných požadavků ale s jasným záměrem „vzít spravedlivost do vlastních rukou“ a hlavně „ublížit státu“.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/08/09/6.jpg\")
Hořící auta ve Francii, červen 2023. Zdroj: @tulyppe
\nČím větší je ponížení a pokles životních podmínek, tím násilnější bude vzpoura. Pro utlačené je násilí proti utlačovatelům způsob, jak znovu nabýt důstojnosti. Revoluční násilí může být pro poddané způsob, jak si vybudovat novou důstojnost, jak argumentují Elsa Dorlim, Frantz Fanon nebo Miguel Enríquez.
\n\nIntenzita vzpoury ve Francii ale také v Chili (2019) a v Íránu (hlavně v roce 2019 ale i v roce 2022 ) napovídá o míře hněvu a ponížení, které se akumulovlo na okraji1 těchto „národů“.
\n\nÚlohou revolucionářů není zkrocení tohoto hněvu. Měli by naopak pomoct, aby měl hněv strategický obzor, aby splňoval svoje cíle a vzdoroval proti-útoku ze strany řádu. Vybudovat sílu schopnou obrátit hněv v moc.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/08/09/9.jpg\")
“Pomsta za Nahela.” Graffiti ve Francii v červnu 2023. Zdroj: @tulyppe
\nStejně jak u Žlutých vest je násilí ze strany vzbouřelých důkazem nedostatku a slabosti „mediací“ (tzv. prostřednických institucí) mezi obyvatelstvem a Režimem. Mediace může zde být negativně myšlena jako instituce pro zachování sociálního řádu (městské úřady, policie, občas sociální pracovníci2 a pracovnice a náboženské organizace) avšak i pozitivněji jako organizovaná politická místa schopná podpořit ospravedlněný hněv při povstání a dlouhodobě poté.3
\n\nI v případě, že lokální sdružení a organizace4 existují, je pro ně často obtížné shromaždit rozsahlou základnu, obzvlášť u mladých lidí, a jejich cíle málokdy přesahují jejich nejbližší oblast.5 Tento poznatek se netýká pouze chudších čtvrtí ale většiny teritoriálních organizací ve Francii.
\n\nPodobně jako v jiných částech světa to prokazuje, že chybí radikální a autonomní organizace pocházející z těchto čtvrtí, nebo v nich zakotvené, které by měly schopnost ovlivňovat zároveň každodenní život a dlouhodobé politické cíle a strategie.
\n\nTakto působící organizace už existovaly ve Francii a jinde. Pomysleme například na Black Panthers Party (BPP) nebo na Young Lords (organizaci portorických imigrantů a imigrantek založenou podle příkladu BPP), na MIR v Chili a na jeho práci v poblaciones (chudé čtvrti v Chili) nebo na PKK a jeho lidovém zakotvení v Bakuru (v tureckém okupovaném Kurdistánu). Co se Francie týče, Hnutí imigrace a předměstí (Mouvement de l’immigration et des banlieues, MIB) se v 90. letech pokusilo propojit lokální hnutí s celostátním bojem proti policejnímu násilí a pro samospravovanou organizaci chudých čtvrtí.
\n\nZdá se však, že od povstání roku 2005, jedinými politickými a společenskými organizacemi na předměstí – mimo spolky pro osvobození Palestiny v dobách agrese jako v roce 2014 – byly různé druhy islamistických spolků.6
\n\nPouze až do let 2015-2016, protože po džíhádistických atentátech let 2010 proběhla drtící potlačovací ideologická ofenziva státu proti muslimům a muslimkám. Stát neustále odmítá rozlišovat muslimy od islámistů a džíhádistů atd. Toto značně oslabilo i místa, která paradoxně sloužila k mediaci a občas upokojení na předměstí.
\n\nPotlačení také přidalo na vzteku a na pocitu obyvatel z chudých čtvrtí, že jsou občany druhořadných území.
\n\nÚlohou této vlády je zavést divoký neoliberalismus, který může existovat jen pomocí jeho nařízení policií, což vysvětluje, že Francouzská vláda je jednou z těch, kteřé se nejvíc bojí vlastní policie. Proto nereaguje na hrozbu, že by se vzbouřily policejní odbory Alliance a Unsa Police .7\nPolicie velmi dobře chápe tuto závislost Macrona vůči ní a využívá jí, aby nabrala moc a autonomii.\nTato situace je běžná, ba dokonce zásadní v roli policie. Naznačuje, že pokud není možné provést pár úprav na policii, tak nemůžeme očekávat žádnou reformu, která by jí skutečně oslabila.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/08/09/10.jpg\")
Protestující ve Francii se utkává s policií v červnu 2023. Zdroj: @tulyppe
\nK povstání, které vypuklo díky černým obyvatelům amerických chudých čtvrtí po smrti George Floyda, se rychle přidala část americké společnosti. Nepokoje se proměnily v mnohem větší mnohorasové povstání. Navíc se k němu masivně připojily levičácké, anti-rasistické a anarchistické organizace a organizace za zrušení policie. Dokonce i média a mnohé nadnárodní firmy byly dotlačeny k vyjádření svého postoje vůči této situaci.
\n\nJako v roce 2005 a na rozdíl od Spojených států se žádná část francouzské společnosti nezůčastnila vzpoury mladých lidí z chudých čtvrtí.
\n\nParadoxně v samé Francii v době povstání v Americe (v červenu 2020) byl výbor Adama (mocný spolek za spravedlivost a pravdu) schopný shromaždit kolem 100 000 lidí v Paříži na působivý a ofenzivní pochod na podporu vzpoury za George Floyda.
\n\nV dnešní době marche blanche („bílý pochod“ na vyjádření smutku) věnován Nahelovi shromaždil méně než 20 000 osob. A demonstrace, které o týden ve velkých francouzských městech (Paříž, Lyon, Marseille atd.) následovaly vzpouře, nepřesahovaly 2 000 účastníků.
\n\nVražda George Floyda způsobila spontánní účast mnohých sociálních tříd na protest proti ní a činnost velkého množství organizovaných sil. Proto rychle začala tato hnutí nejdříve ve Spojených státech a dále v celém světě být považovaná za vysoce politické a legitimní.
\n\nSmrt Nahela nevyvolala až takovou odpověď.8 Zbytek populace se nepřidal k hnutí a nikdo ve Francii9 nebyl schopný mu dát stejný politický význam jako vraždě George Floyda.
\n\nPřestože rozčlenění společnosti zabránilo rozšíření vzpoury napříč Francií, povstalí našli podporu u chudých čtvrtí ve Švícarsku a Belgii. Nepokoje pocházející z podobného hněvu vypukly v Lausanne i v Bruselu bez toho, aby je svolala jakákoliv organizace.
\n\nHranice uvnitř francouzské společnosti (třídní nebo rasové) byli ve vědomích silnější než ty státní, což vypovídá o důležitosti životních podmínkách oproti klamu, který je národnost.
\n\nÚspěch demonstrace za George Floyda v Paříži a nepokoje, které následovaly, jsou důkazem existence – nebo přinejmenším zrození – nadnárodního třídního vědomí mezi ne-bílými mladými z chudých čtvrtí.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/08/09/8.jpg\")
Hořící auto ve Francii, červen 2023. Zdroj: @tulyppe
\nTato řada intenzivních hnutí ve Francii poukazuje na to, že tu jsou podmínky pro vypuknutí revolučního hnutí ale i na to, co oddaluje jeho příchod.
\n\nTrauma z utlačení vzpour většinou zadusí na dlouhou dobu revoluční rozpoložení u generace, která ho prožila. Obnovení nepokojů je možné pouze pokud se na ulici nevydají konkrétně stejné osoby.
\n\nVe Francii stoupá utlačování při každém hnutí (a s ním i počet zmrzačených a dokonce mrtvých jako tento měsíc). Přesto však neuhasla společenská hnutí a nepokoje, které se alespoň od roku 2016 těsně následují.
\n\nDnešní situace v menší míře připomíná řadu vzpour co poběhla v Íránu: 2009, 2017, 2019 (při které se říká, že zemřelo 1 500 lidí) a samozřejmě feministickou revoluci v roce 2022.
\n\nI když tato čísla svědčí o bojovosti lidů (ba dokonce o jeho hrdinství v případě Íránu) tak se také dají vysětlit tím, že se nebouří pokaždé stejná část obyvatelstva.
\n\nNapříklad v Íránu v roce 2009 šlo převážně o střední třídu velkých měst, v letech 2017 a 2019 šlo o úplně nejchudší vrstvy, v roce 2022 šlo o ženy a ne-„perské“ menšiny.10
\n\nCo se Francie týče, v roce 2016 (v rámci hnutí proti loi travail, „zákoně o práci“) šlo o zpolitizované studenty a studentky („levičácký lid“); v roce 2018 (Žluté vesty) šlo bílou chudou třídu z okrajových oblastí; v březnu 2023 (hnutí proti reformě důchodů) šlo o směs obou skupin. V červnu 2023 šlo o mladé ne-bílé z periferií.
\n\nPřipomeňme si také, že i když ve Francii chudé čtvrti byly jen málo podpořené, ony samy se málo účastňovaly hnutí proti reformě důchodů nebo vzpouře Žlutých vest.11
\n\nAle rozdíl mezi hnutími neznamená že nebyly mezi nimy interakce. Silné sociální hnutí na jaře 2006 také krátce následovalo vzpouře na předměstí z podzimu 2005. Opačně povstání, které se odehrálo letos v létě, následuje hnutí jara 2023. V každém případě události dělí necelé tři měsíce. Zbývá jen, aby existovalo mezi nimy spojení.
\n\nJistě šlo o žhavé momenty ale kvůli dezorganizaci ofenzivních vln nepřišlo dostatečně silné „tsunami“, aby režim padl. Zároveň ale množství událostí dokazuje, že tu jsou podmínky pro velmi silné revoluční hnutí.
\n\n\n\n\n„Síla bojů se nachází v jejich schopnosti spájet různé frangmenty proletariátu. Povstání uspělo protože v celé zemi našly osoby všech obzorů a komunit vlastní způsob, jak se zapojit.“
\n\nPaper Planes, o povstání roku 2022 na Srí Lance
\n
V případech odlišných od Francie nebo Íránu, kde k sociální skupině, která povstání spustila, se přidala širší část společnosti (jako u hnutí indických rolníků a rolnic, ekvadorských domorodců, lyceistů a lyceistek v Chili, černých ve Spojených státech, atd.) vidíme, že došlo ke strukturálním změnám (přestože často dočasným).
\n\nNapříklad k slíbenému zastavení financování a přeorganizování lokální policie na více místech ve Spojených státech, k pádu režimu v Sudánu, k ústavnímu procesu v Chili, k pádu vlády na Srí Lance a Lebanonu.
\n\nI když žádné hnutí zatím nezabránilo návratu k „normálu“.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/08/09/7.jpg\")
Protestující ve Francii žádají o spravedlnost za vraždu Nahela Merzouka, červen 2023. Zdroj: @tulyppe
\nVýzva Žlutých vest k jednotě překvapila politické prostory zvyklé na jasné přehrazení mezi lidmi, stejně jako všechna hnutí naší doby12. Všudepřítomnost francouzských národních symbolů při tomto hnutí nebyla důvodem, aby se držel distanc, naopak spíše připomínala, že dnes je každé lidové hnutí „nečisté“.
\n\nPři takovýchto sociálních výbuších používají povstalí prostory a symboly, které jsou dostupné a které shromažďují. Symboly použité v roce 2018 ve Francii připomínali spíše přítomnost Francouzské revoluce (1789-1793) v populární kultuře spíše než podpis extrémní pravice.
\n\n\n\n\n„Když říkáme, že „lid“ je v ulicích, nejedná se o lid, který by předem existoval, naopak jde o lid, který předem chyběl. „Lid“ netvoří povstání, povstání tvoří svůj lid tím, že vyvolává společnou zkušenost a inteligenci, lidskou tkáň a jazyk skutečného života, který předtím zmizeli.“
\n\n-„Naším přátelům“, Neviditelný výbor
\n
Abychom pochopili například útok dne 1. prosince rolnického voliče Le Pen na bývalou burzu po boku aktivisty marockého původu a mladého z chudého předměstí za křiku „My jsme lid… Wallah my jsme lid!“13, musíme přijmout, že Žluté Vesty si sami tvořili svůj vlastní pojem „lidu“.
\n\nNicméně při naší účasti na vzpouře u kruhového objezdu na pařížském předměstí jsme si během rozhovorů s obyvateli a obyvatelkami pocházející z imigrace uvědomili, že mnohé z nich vzpoura přitahovala ale radši si od ní drželi distanc. Někteří z nich se obávali rasistických prvků, jiní nám vysvětlovali, že nemohli nebo nevěděli jak se zapojit do hnutí, o kterým sami říkali, že je „pro Francouze“.
\n\nPochopili jsme takto, že i mimo zneužití médii a vládou opravdových rasisitckých složek a chování, používalo hnutí jistě subverzivní ale také výhradně francouzské odkazy a symboly (vlajky, gilotinu, květen 1968, Pařížskou komunu, radu francouzského odboje), což omezovalo rozšíření vzpoury. Výzvy k tomu, aby byli „všeci a všechny Žlutými vestami“ málokdy doprovázely činy, kterými by se hnutí doopravdy otevřelo různým komunitám na francouzském území.14
\n\nNárodní charakter většiny dnešních hnutí povzbuzuje k tomu, abychom vnitřně bojovali proti nacionalistickým tendencím a fašistickým skupinám, které se snaží těžit z nepokojů. Ve Francii uvnitř hnutí Žlutých vest v tomto uspělo například antifašistické hnutí, které proti ním bojovalo fyzicky, nebo více skupin Žlutých vest, které vyvěšovaly nadnárodní symboly.15
\n\nZa to krátkodobá vzpoura mladých v červnu 2023 nedokázala vydat žádnou výzvu k tomu, aby se k ní připojily jiné společenské složky a žádná taková připojení nezažila.
\n\nPřípady těchto dvou hnutí a propast, která je odděluje, ukazuje, že chybí síly, které by byly schopné napomoct vzniku vztahů mezi různými vzbouřenci na tomto územím. Při vzpourách ale i před po nich.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/08/09/3.jpg\")
Strhněme hranice mezi námi. Protestující v Nanterre, červen 2023. Zdroj: @tulyppe
\nV jiných dobách to měly některé organizace za hlavní cíl. Pomysleme například na Rainbow Coalition v Chicagu založenou Fredem Hamptonem v roce 1969, která shromažďovala organizace Young Patriots (jenž nosili konfederátní vlajku), Black Panthers, Portoričany, Young Lords, indiánské Američany a američanky, Asiaty a Asiatky a mladé socialisty a socialistky.
\n\nWobblies z IWW (Průmysloví dělníci světa) vybudovali na začátku 20. stol. na odpor proti rasismu v amerických odborech nadnárodní odbor schopný spojit ázijské, černé, bílé a latino pracovníky a pracovnice a úspěšně se rozšířil v celém světě. MIRu se zas podařilo unikátním způsobem v historii Chile vytvořit spojení mezi Mapuči a Campesino pracovníkama a pracovnicema.
\n\nNedávno ve Francii zas různorodé spolky a prostory se snaží tvořit spojení mezi chudými čtvrtěmi a různými obyvateli jako například výbor Adama, který vyzýval k připojení k hnutí Žlutých vest, Verdragon (místo pro lidovou ekologii) v pařížském předměstí Bagnolet nebo Hangar (squat proti gentrifikaci) v Montreuil. Černé vesty, vedení imigrantkami a imigranty a jejich podporovateli ve Francii, převzali symbol vesty a zavedli hnutí za to, aby úřady uznaly všechny migranty na území Francie a aby jim bylo poskytnuto patřičné bydlení a životní podmínky. V době covidu 19 se spojili se skupinami, jako je výbor Adama nebo Brigáda lidové solidarity. Dále spolky jako Cantine syrienne a její internacionalistická síť Les Peuples Veulent a Maison aux volets rouges a festival, který organizuje, usilují o vytvoření společných politických prostorů pro imigranty a imigrantky, jenž nedávno dorazili do Francie a místní obyvatelstvo.16
\n\nTyto iniciativy se snaží rozšířit klasický pojem „lidu“ tak, aby obsahoval ty, jenž skutečně bydlí na území Francie.
\n\nPouze v případě, že rozšíříme a sjednotíme takovéto zkušenosti, budeme schopní vybudovat lid v tomto smyslu, v tomto novém pojetí které přesahuje – aníž by je popíral – rozdílnosti a odlišné příběhy, které obsahuje. Revoluční lid.
\n\n\n\n\n„Je na čase, aby to skončilo, nechalo místo pro radost
\n\n
\nAby naše mládí rukou pomsty
\nPodpálilo policejní stát jako první a
\nDal upálit republiku na stejnou hranici (jo)
\nPřišla řada na nás, je na nás, abychom hodili kostkami“-Qu’est-ce qu’on attend pour foutre le feu (Na co čekáme, abysme to tu podpálili?), NTM, 1996
\n
![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/08/09/2.jpg\")
Protesters in Nanterre, June 2023. Credit: @tulyppe
\nSrdečné díky kamarádům a kamarádkám, soudruhům a soudružkám, jejichž úvahy a poznámky obohatily tento text.
\n\nSláva povstalým.
\n\n-Lucas Amilcar.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/08/09/1.jpg\")
Protestující v Nanterre, červen 2023. Zdroj: @tulyppe
\nZde má slovo „okraj“ stejný smysl jak u Bell Hooks (From Margin to Center), tj. utlačované obyvatelstvo vyloučené ze středů kapitalismu, které ale má jedinečný rasový potenciál. ↩
\nKteří sami často odmítají plnit tuto úlohu: „Co my, my stojíme mezi mladými a policií. Jsme prostředníci falešného sociálního pokoje, který chce zavést vláda.“ Nebo „Co tu děláme?“ ptá se třicátník uctívaný ve své čtvrti. Druhý mu vehementně odpovídá: „Vůbec nic. Je konec, nejsme hasiči.“ ↩
\nO důvodech jak k této situaci došlo a o strategii státu dopuručujeme „Bâillonner les quartiers“ (Umlčet čtvrtě) od Juliena Talpina. ↩
\nPřipomeňme si ale, že od roku 2005 jsou síly, které úspěšně vytvořily důležité a občas podvratné politické prostory a tribuny : média jako Echo-banlieue a Bondy Blog, prostory jako Hangar v Montreuil nebo Verdragon v Bagnolet, Diaty Diallo a jeho silné dílo „Deux secondes d’airs qui brûle“ (Dvě vteřiný hořícího vzduhcu), výbor Adama a síť Vérité et Justice (Pravda a Spravedlivost), mimo jiné. ↩
\nSamozřejmě existují i vyjímky, jako Réseau d’Entraide Vérité et Justice (Síť pro Vzájemnou pomoc Pravda a Spravedlivost), která shromažďuje spolky proti státnímu násilí na celém území Francie. ↩
\nPřipomeňme si, že stejně jako například marxisti v 70. letech měli islamisti ve Francii i v zahraničí různé náklonnosti, taktiky, spojení a neshody (veřejné ne-násilné skupiny; džíhádisti, jenž ozbrojeně bojovali; různé proudy salafismu; Frères musulmans a konkurenční skupiny atd.) ↩
\nNa začátku vzpoury vyšlo ze strany policie varování, že upřeně pozoruje odpověď státu a je připravená „odporovat“. ↩
\nNa rozdíl od mezinárodních médií nebo OSN, která se mnohem více zabývala rolí státu a policie a jejich strukturálním rasismem. ↩
\nDoporučujeme tento článek o Íránské revoluci. ↩
\nCož neznamená, že by tato účast vůbec neexistovala. Pařížští popeláři a popelářky, jenž žijí převážně na předměstí, byli důležitou součástí hnutí za důchod. Ke vzpourám Žlutých vest v nocích 1. a 8. prosince se přidalo mnoho obyvatel chudých čtvrtí a stovky mladých. Přesto se však málokdy účastnili souvislého obsazování kruhových objezdů, kromě Champigny, Montreuil nebo Rungis na pařížském předměstí. ↩
\nPomysleme například na thawra v Lebanonu, při které bok po boku bojovali lidé všech vyznání, přestože obvykle jsou v rozporu, na fotbalové fanoušky v Istambulu (Besiktas, Fenerbahçe, Galatasaray) nebo v Santiagu (Colo Colo a UC), kde se obvykle smrtelní nepřátelé spoji proti policii při vzpouře v Gezi a Revuelta Chilena; nebo na Aragalaya, povstání na Srí Lance v roce 2022, při kterém se spolu postavili buddhističtí mniši, queer hnutí, Sinhálci i Tamilové. ↩
\nWallah: běžný výraz u mladých pocházejících z emigrovaných rodin a chudých prostředí, znamená „Přísahám na Allaha-Boha“. Jedná se o událost, kterou prožil autor. ↩
\nJinde ve světě můžeme ještě zmínit příklad použití termínu „azadi“ (svoboda) v syrské revoluci, jako výzvu ke kurdským komunitám, v Íránu na použití sloganu „Kurdistán, oči a světlo Íránu“ Turkmeny, nebo použití Mapučské vlajky v Chili a Kabylské vlajky v Alžírsku při hnutí Hirak. ↩
\nMáme na mysli Žluté vesty v Montreuil, Toulouse nebo Commercy, které a kteří, místo toho aby kritizovali použití francouzské hymny nebo trikolóry, se rozhodli obohatit hnutí o nové odkazy. Organizovali rozhovory o ponaučeních ze syrské revoluce, o alžírském hnutí Hirak nebo o Kurdistanu. Přinesli do protestů palestinskou vlajku, černou vlajku nebo duhovou vlajku, nosili transparenty a sprejovali zdi v arabštině nebo španělštině („Que se Vayan todos“ nebo „الشعب يريد إسقاط النظام“). Bohužel se tato gesta nezobecnila. ↩
\nOmlouváme se, za použití příkladů převážně z pařížských předměstí, jedná se o území, které lépe známe, protože zde žiji již 30 let. ↩
\nV brzkých hodinách 24. června se Vladimir Putin vyjádřil k Rusku ohledně rozvíjející se vzpoury wagnerovců a řekl, že vzpoura Jevgenije Prigožina “tlačí zemi k anarchii a bratrovraždě”.
\n\nJedná se o zneužití významu slov. Bratrovražda je za Putina již dlouho pravidlem. Mučení a vraždění disidentů bylo bratrovraždou. Invaze na Ukrajinu byla bratrovraždou. Jak wagnerovci, tak ruská armáda se dlouhodobě podílejí na bratrovraždě. Anarchie je opakem bratrovraždy: je to stav, který panuje, když lidé neusilují o nadvládu nad druhými. Totalita vždy vede ke krvavým konfliktům o moc.
\n\nPři pohledu na situaci v Rusku si nelze nevzpomenout na občanskou válku, která vypukla v Súdánu mezi armádou a Rapid Support Forces (RSF) na začátku tohoto roku. Vláda, která chtěla potlačit silná osvobozenecká sociální hnutí, vybavila žoldáky z RSF, aby s nimi nakonec bojovala o vládu nad zemí.
\n\nTento druh rozsáhlého násilí je nevyhnutelným konečným výsledkem militarizace. Tím, že vlády a korporace při potlačování sociálních nepokojů stále více spoléhají na hrubou sílu a směřují stále více prostředků do policejních a soukromých bezpečnostních složek, vytvářejí podmínky pro děsivé občanské války ve stále širším měřítku. Občanské nepokoje, které propukly v Súdánu a Rusku, mohou zítra propuknout i jinde, pokud se nám nepodaří změnit směřování naší společnosti v globálním měřítku.1
\n\nZde jsme narychlo přeložili dvě prohlášení ruských anarchistických skupin. Obě jsou to samozřejmě skupiny působící v ilegalitě: jedna sídlí na Sibiři a druhá je Anarchokomunistická bojová organizace (BOAK), s níž jsme loni dělali rozhovor.
\n\nVydáno v ruštině zde.*
\n\nV současné situaci kolem Wagnerovy vzpoury si nemůžeme vybrat jinou stranu než sami sebe.
\n\nTotéž lze říci o velké části obyvatelstva - ani Putinův režim, ani ti, kdo s ním soupeří o moc, nebudou jednat v zájmu všech lidí v Rusku.
\n\nV současné době se můžeme připravit na celou řadu možných výsledků. Nelze vyloučit, že se do hry zapojí skupiny lidové sebeobrany, jejichž hlavním úkolem by v případě scénáře občanské války uvnitř země mohlo být organizování bezpečnosti lidí, stejně jako logistické propojení pro zajištění potravin a základních potřeb. Nikdo by neměl být zcela bezbranný proti žoldáckým vojenským formacím a ruské armádě a jednou z hlavních zbraní, které máme všichni k dispozici, je solidarita a vzájemná pomoc.
\n\nZároveň bychom měli přemýšlet o tom, co dělat, pokud se současná státní moc ve městě Irkutsk nebo v celé Irkutské oblasti zhroutí.
\n\nZasazujeme se o pořádání otevřených lidových rad, shromáždění a fór ke všem nejdůležitějším otázkám veřejného života, včetně ekonomiky, zásobování, ochrany přírody, lidských práv, sebeobrany, vzdělávání a městských služeb
\n\nVe všech těchto strukturách bychom rádi viděli nezávislé výbory žen a původních obyvatel.2
\n\nZatím sledujeme vývoj situace. Putin už mluví v televizi a říká, že se obává destrukce státního systému a nástupu “anarchie”! Jako anarchisté můžeme říci, že diktátor se anarchie bojí oprávněně: vždyť to znamená, že jeho moc a představa “ruského světa” přestanou existovat a že místo toho začne společnost fungovat podle principů samosprávy, decentralizace a federalismu.
\n\nDomníváme se, že do anarchie je u nás ještě poměrně daleko. V současné situaci však nejsme bezmocní; můžeme se připravit na vše, co se může stát, a pozorně sledovat, zda nastane okamžik, který bude příznivý pro všechny, kdo zde touží po svobodě a jsou unaveni Putinovým režimem. Rádi bychom, aby se všichni, kdo o tom uvažují, zamysleli nad tím, co by v takovém případě dělali, a spojili se s dalšími, kterým lze věřit a na které se lze spolehnout.
\n\nTo je to nejmenší a nejzákladnější, co lze nyní udělat.
\n\nZveřejněno v ruštině zde.
\n\nSkutečně jsme se posunuli do nové fáze tohoto dějinného zlomu. Už dávno bylo jasné, že ti na vrcholu mocenské struktury si brzy začnou jít navzájem po krku; byla to jen otázka času.
\n\nNyní je hlavním úkolem anarchistických a osvobozeneckých hnutí v Rusku i v zahraničí konsolidovat dostupné síly, získat, co je potřeba, analyzovat současnou situaci, obnovit ztracené komunikační kanály, a být připraveni jednat.
\n\nNelichoťme si: nástup tohoto okamžiku může nějakou dobu trvat. Od únorové revoluce (během níž se generálové podíleli na odstranění cara) do říjnové revoluce uplynulo devět měsíců. Od Kornilovovy vzpoury do Října dva měsíce.
\n\nJedno je však jasné. Za prvé, okamžik přímé ozbrojené konfrontace je blíže než kdykoli předtím. Za druhé, ani Putinův režim, ani Prigožin nejsou našimi přáteli. V tomto boji dvou kanibalů by se anarchisté měli držet stranou - ať si navzájem ublíží, jak jen to jde. Nebudou tak moci ohrožovat lidi v budoucnu.
\n\nAle toto období čekání na vhodný okamžik bychom měli využít v náš prospěch. A to po celou dobu, v každém okamžiku - připravovat se a zvyšovat svou připravenost jednat - ale také každou chvíli analyzovat situaci, být připraveni začít jednat a zanechat všeho, i když je připravenost nedostatečná. Protože ještě horší než začít brzy, předbíhat okamžik, je zaspat chvíli, kdy byste mohli příběh obrátit správným směrem.
\n\nRádi bychom se také vyjádřili k tématu výzev k útokům na vojenské registrační a odvodní úřady a další vládní budovy.
\n\nS touto výzvou rozhodně nesouhlasíme. Právě teď se nepřítel připravuje na odražení útoku - nikoliv ze strany partyzánů, ale ze strany vzbouřenců se zbraněmi. Útok na takové objekty právě teď znamená plýtvání zdroji, prakticky útok na opevněné pevnosti nepřítele holýma rukama.
\n\nPartyzán musí udeřit tam, kde je říše zranitelná, ne tam, kde je pancíř. Útočte tam, kde nepřítel nečeká. Proto je právě teď možné útočit na objekty daleko od měst. Nepřítel shromáždil všechny síly k obraně? To znamená, že nemá pokryté vzdálené hranice a přístupové cesty. Útočte na plynovody a ropovody, útočte na železniční tratě vedoucí k vojenským objektům (ale daleko od nich), útočte na elektrické vedení a vodovody, které zásobují policejní a vojenské základny. Ale ne na samotné objekty, kde čeká nepřítel.
\n\nNebo, pokud je riziko příliš velké - věnujte tento čas přípravě ozbrojeného povstání.
\n\nŽivý a bojeschopný partyzán, který se může účastnit budoucích střetů, je nyní stokrát důležitější než partyzán, který hodil improvizovanou výbušninu na policajta a vystresovaný policajt ho zastřelil.
\n\nA nezapomeňte na režim protiteroristické operace.3
\n\nI když se rozhodnete nezaútočit na policistu, ale na pět kilometrů vzdálené elektrické vedení, riziko, že vás cestou chytí, se v režimu této operace mnohonásobně zvyšuje. Buďte rozumní a zbytečně neriskujte.
\n\nPři zpětném pohledu nám události z 6. ledna 2021 ve Washingtonu mohou poskytnout menší předzvěst toho, jak by mohl vypadat konflikt, v němž by proti vládě Spojených států stáli krajně pravicoví policisté a vojáci. ↩
\nOblast známá jako Irkutsk se nachází na jihovýchodě Sibiře a je domovem několika domorodých národů; historie kolonizace Sibiře se zhruba shoduje s časovou osou a událostmi kolonizace tzv. amerického kontinentu. ↩
\nV Moskvě, Moskevské oblasti a Voroněžské oblasti zavedla vláda 24. června režim protiteroristické operace v reakci na vzpouru Jevgenije Prigožina a společnosti Wagner. ↩
\nElon Musk se zmocnil Twitteru a tvrdí, že z něj udělá „společné digitální náměstí“. Co je to za náměstí, které vlastní jeden plutokrat? Náměstí ve firemním městě nebo v monarchii. Co to bude znamenat pro obyčejné lidi, kteří jsou při komunikaci a organizaci v digitálním věku závislí na platformách, jako je Twitter?
\n\nKonflikty, které se odehrávaly uvnitř kapitalistické třídy během Trumpova prezidentství, proti sobě fakticky postavily povýšenou koalici nacionalistů a kapitalistů starých peněz (jako je ropná lobby) a stoupence současného neoliberálního byznysu, jehož příkladem je drtivá většina Silicon Valley. Nebýt těchto vnitrotřídních konfliktů, mohla být již Trumpova snaha o upevnění kontroly nad vládou USA pro vlastní specifický typ nacionalistického autoritářství úspěšná. V čele odporu proti Trumpově politice a podpoře ulice stála občanská hnutí, avšak na jejich stranu se postavilo i Silicon Valley, což vyvrcholilo tím, že po zpackaném pokusu o převrat 6. ledna Twitter Trumpa ze své platformy vyřadil. To jen podtrhlo to, co bylo jasné už od léta 2020: Trump si mezi kapitalistickou třídou nevybudoval dostatečnou podporu, aby se udržel u moci.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/10/28/3.jpg\")
\nCo kdyby se Trumpovi podařilo najít společnou řeč s potřebným množstvím miliardářů ze Silicon Valley? Dopadlo by to jinak? To je důležitá otázka, protože trojstranný konflikt mezi nacionalisty, neoliberály a participativními sociálními hnutími není u konce.
\n\nŘečeno vulgárními dialektickými termíny:
\n\nTeze: Trumpova snaha upevnit autoritářský nacionalismus.
\nAntiteze: opozice neoliberálních magnátů ze Silicon Valley.
\nSyntéza: Elon Musk kupuje Twitter.
Takto chápaná Muskova akvizice Twitteru není jen rozmar jednotlivého plutokrata – je to také krok k vyřešení některých rozporů uvnitř kapitalistické třídy, aby bylo možné vytvořit jednotnou frontu proti pracujícím a všem ostatním, kteří jsou příjemci násilí kapitalistického systému. Ať už Musk zavede jakékoli změny, budou jistě odrážet jeho třídní zájmy jakožto nejbohatšího člověka na světě.
\n\nZe všech gigantů sociálních médií – a navzdory Trumpově notorické přítomnosti na této platformě – byli správci Twitteru k Trumpově agendě pravděpodobně méně vstřícní než správci Facebooku nebo Youtube. Zatímco se Mark Zuckerberg opakovaně setkával s Trumpem a jeho krajně pravicovými stoupenci, jako je Tucker Carlson, a Facebook a Instagram vyhověly požadavkům krajní pravice na zákaz anarchistů a antifašistů na svých platformách, Twitter zakazoval fašisty přinejmenším stejně ochotně jako anarchisty a další aktivisty. V té době jsme spekulovali, že by to mohlo být proto, že Twitter byl stále fakticky pod vedením původních zakladatelů.
\n\nPodívejme se na Twitter od jeho počátků jako protestního nástroje pro aktivisty až po Muskovu akvizici a načrtněme historii kapitalistického ovládnutí internetu na tomto příkladu.
\n\nMuskovým nákupem Twitteru se uzavírá cyklus inovací a kooptace v oblasti komunikace. Na konci 20. století byly dominantní politické a technologické modely monolitické a jednosměrné: síťová televize, masové politické strany. V reakci na to anarchisté a další rebelové experimentovali s nezávislými médii a podzemními sítěmi a vytvořili inovativní horizontální a decentralizované modely jako indymedia.org. Technologické korporace nakonec tyto modely zpeněžily jako participativní média internetu 2.0, jako je Facebook. Přesto od přelomu století až do nepokojů v roce 2020 přetrvávající horizontální a participativní aspekty internetu obecně a sociálních médií zvláště nadále posilovaly ty, kteří se snažili dosáhnout většího sebeurčení – viz graffiti „Děkujeme Facebooku“ v Tunisku po povstání takzvaného „arabského jara“ v letech 2010–2011.
\n\nV uplynulé dekádě však korporace a vlády zaváděly stále větší online dohled a kontrolu. Muskova akvizice Twitteru je nejnovější etapou reakčního zásahu s chmurnými důsledky.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/10/28/1.jpg\")
\nMusk a jeho kolegové vnímají kapitalismus jako meritokracii, v níž se nejchytřejší a nejpracovitější konkurenti neúprosně dostávají na vrchol. Z toho pravděpodobně plyne i jejich vlastní úspěch.
\n\nPokud by ovšem Musk chtěl dokázat, že jeho úspěch není jen důsledkem privilegií a štěstí, mohl by toho snadno docílit tím, že by se vzdal svého bohatství, zpřetrhal společenské vazby, změnil si jméno a zopakoval své údajné úspěchy. Kdyby se mu podařilo podruhé vyšplhat na pyramidu bez výhody toho, že vyrůstal jako běloch v Jihoafrické republice v době apartheidu (otázku otcových investic do smaragdů nechme stranou), možná bychom museli vyslyšet jeho tvrzení, že ho trh povýšil díky jeho osobním kvalitám – i když by to stále ještě nedokazovalo, že kapitalismus odměňuje úsilí, které je pro lidstvo nejvýhodnější.
\n\nPodle vyprávění ze Silicon Valley jsou platformy jako Twitter vynálezy jednotlivých podnikatelů, které byly podpořeny finančním kapitálem chytrých investorů.
\n\nTwitter však nevyrostl jen tak, plně zformovaný jako Athena, z hlavy zakladatele společnosti Jacka Dorseyho. Ve skutečnosti šlo o skromné zdokonalení modelu, který již předvedl TXTmob, program pro zasílání SMS zpráv vyvinutý Institutem pro aplikovanou autonomii pro protesty na národních sjezdech Demokratické a Republikánské strany. Blaine Cook a Evan Henshaw-Plath, anarchističtí vývojáři, kteří pracovali po boku Dorseyho v jeho předchozí společnosti Odeo, pomáhali zdokonalovat TXTmob a později si tento model vzali s sebou do konzultací s Dorseym, které daly vzniknout Twitteru.
\n\nJestliže je neutuchající naléhavost sociálních médií obecně a Twitteru zvláště vyčerpávající, je to očekávatelné – infrastruktura Twitteru byla původně navržena pro pouliční komunikaci během masových mobilizací, při nichž se informace musí dostat ven okamžitě, zredukovaná na to nejnutnější. Není náhodou, že navzdory svým nedostatkům je tato platforma pro pouliční aktivisty a akční novináře stále užitečná.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/10/28/2.jpg\")
\nJde o to, že inovativní modely nemusí nutně vznikat na základě komerčního podnikání velkých mužů historie a ekonomiky. Častěji vznikají v průběhu kolektivního úsilí o vyřešení některého z problémů vytvořených kapitalistickým řádem. Hnacím motorem dějin je odpor. Poté oportunisté jako Musk využívají nadstandardního ekonomického vlivu, který jim trh založený na zisku poskytuje, aby skoupili nové technologie a definitivně je obrátili proti hnutím a prostředím, která je původně vytvořila.
\n\nMůžeme identifikovat dvě fáze kapitalistického přivlastnění modelu TXTmob. V první fázi se rámec, který byl původně navržen dobrovolníky pro potřeby běžných protestujících, proměnil ve veřejně obchodovatelnou korporaci, a to přibližně ve stejné době, kdy otevřený prostor raného internetu kolonizovaly ziskové sledovací systémy internetu 2.0. Ve druhé fázi se tato veřejně obchodovatelná korporace proměnila v soukromou hračku jednoho oprávněného magnáta – s důsledky, které se teprve projeví.
\n\nMusk tvrdí, že jeho cílem je otevřít platformu širšímu spektru projevů. V praxi nic takového jako „svoboda projevu“ v čisté podobě neexistuje – každé rozhodnutí, které může utvářet podmínky dialogu, má nevyhnutelně důsledky pro to, kdo se může účastnit, kdo může být slyšen a co může být řečeno. Přes všechno, co bychom jim mohli vytknout, nezabránili předchozí moderátoři obsahu Twitteru tomu, aby platforma sloužila občanským hnutím. Ještě uvidíme, zda se Musk záměrně zaměří na aktivisty a organizátory, nebo zda to reakcionářům jednoduše umožní na základě crowdsourcingu, ale bylo by krajně naivní chytat ho za slovo, že jeho cílem je učinit Twitter otevřenějším.
\n\n\nhttps://twitter.com/Esqueer_/status/1583225288481046528\n\n\n
Představte si, že nevěříte, že si Elon Musk zaslouží mít větší moc nad tím, co se na Twitteru děje, než zhruba 238 milionů lidí, kteří jej dnes používají. Pro účely tohoto myšlenkového experimentu si představte, že věříte, že si nikdo nezaslouží mít tak nepřiměřenou moc nad prostředky, jejichž prostřednictvím spolu lidé komunikují. Jinými slovy, představte si, že jste anarchista/ka.
\n\nCo můžete udělat pro to, aby lidé mohli kontrolovat technologie, které nás spojují? Můžete vytvořit nové platformy, které se budou zodpovídat přímo těm, kdo je používají? A co je důležitější, můžete je zpopularizovat a odlákat uživatele od uzavřených hřišť korporátních sociálních médií? Dokážete přitáhnout lidi k sobě na jiných fórech, v prostorech, které si nemohou koupit a ovládat miliardáři?
\n\nMuskova akvizice Twitteru nás v podstatě vrací do 80. let, kdy hlavní komunikační média zcela ovládaly velké korporace. Rozdíl spočívá v tom, že dnešní technologie jsou spíše participativní než jednosměrné: namísto pouhého sledování hlasatelů zpráv a celebrit vidí uživatelé vzájemné reprezentace, pečlivě kurátorované těmi, kdo tyto platformy provozují. Pokud něco, pak to činí nároky sociálních médií na reprezentaci přání celé společnosti zákeřně přesvědčivějšími, než by kdy mohly být podívané televizních stanic.
\n\nTwitter jako takový je pravděpodobně ztracený případ, ale neměli bychom se ukvapeně vzdávat žádného území, jehož prostřednictvím bychom mohli komunikovat a organizovat se proti našim utlačovatelům. V globálně propojeném světě budou naši protivníci z řad vlád, korporací a reakčních hnutí i nadále využívat digitální technologie k rychlému a koordinovanému jednání. My si nemůžeme dovolit nečinit totéž, i když v dlouhodobém horizontu hledáme mnohem bohatší formy spojení, než je cokoli, co nám digitální technologie mohou poskytnout.
\n\nJsme to my proti miliardářům. Mají k dispozici veškeré bohatství a moc nejmohutnějšího impéria v historii Sluneční soustavy. Jediné, co máme k dispozici, je vaše vlastní vynalézavost, solidarita našich kamarádů a zoufalství milionů nám podobných. Miliardáři uspěli díky tomu, že soustředili moc ve svých rukou na úkor všech ostatních. Abychom uspěli, musíme najít způsoby, jak se každý může stát mocnějším. V tomto souboji proti sobě stojí dva principy: na jedné straně individuální povýšenost na úkor všeho živého, na druhé straně potenciál jednotlivce zvyšovat sebeurčení všech lidí, všech živých tvorů.
\n\nDobrou zprávou je, že jejich vyprávění o tom, odkud inovace pochází, je lež. Na vzniku Twitteru mají větší podíl anarchisté než plutokrati jako Musk. Můžeme vytvořit jiné platformy, jiná východiska pro spojení, jiné strategie, jak změnit svět. Musíme.
\n\nWe encourage you to follow us on Mastodon and Telegram and subscribe to our RSS feed. Thanks to Anarchistická federace for this translation.
\n\n\nhttps://twitter.com/PaulbernalUK/status/1587353426484203521\n\n\n
\nhttps://twitter.com/stevekrenzel/status/1589700737407549440\n\n\n" }, { "id": "https://crimethinc.com/2022/09/28/vzpoura-v-iranu-text-o-feministickem-povstani-a-zacatku-konce-jednoho-klerofasistickeho-rezimu-1", "url": "https://crimethinc.com/2022/09/28/vzpoura-v-iranu-text-o-feministickem-povstani-a-zacatku-konce-jednoho-klerofasistickeho-rezimu-1", "title": "Vzpoura v Íránu : Text o feministickém povstání a začátku konce jednoho režimu", "summary": "Iranian and Kurdish feminists explore the historical significance of this wave of revolt, the forces that set it in motion, and the horizon before it.", "image": "https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/09/28/header.jpg", "banner_image": "https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/09/28/header.jpg", "date_published": "2022-09-28T12:04:19Z", "date_modified": "2024-09-10T03:55:55Z", "tags": [ "Iran", "Uprising", "feminism", "islam", "patriarchy", "neoliberalism", "anti-imperialism" ], "content_html": "
Dne 12. září 2022 smrtelně zranila policejní hlídka v Teheránu 22letou ženu; údajně na sobě neměla hidžáb v souladu s íránskou státní politikou. V reakci na to vyšli do ulic lidé po celém Íránu, kde se postavili policii a otevřeli prostor neomezené svobody. Mnohým obyvatelům Íránu se zdá, že to, čeho jsou svědky, je opravdový revoluční proces.
\n\nVe spolupráci s antikapitalistickou a antiautoritářskou skupinou Collective 98, která se zaměřuje na boje v Íránu, se podařilo probrat situaci s íránskými a kurdskými feministkami. Collective 98 odvozuje svůj název od „Aban“ 98, povstání, které se rozšířilo po celém Íránu v listopadu 2019 (což je rok 1398 podle íránského kalendáře). V následujícím textu se zabývají historickým významem této vlny povstání a silami, které ji uvedly do pohybu.
\n\nŽena, jejíž smrt toto hnutí podnítila, je díky zpravodajství a hashtagům na sociálních sítích známá především jako Mahsa Amini. Ve skutečnosti je její kurdské jméno Jina; pod tímto jménem ji zná její rodina, přátelé i celý íránský Kurdistán. Kurdové v Íránu – jakožto etnická menšina – si často volí perské „druhé jméno“, aby zakryli svou kurdskou identitu. V kurdštině Jina znamená život, což je politický pojem, který se objevuje v hesle, jež kurdské ženy od roku 2013 zpopularizovaly v kurdských částech Turecka a Rojavy a které se stalo ústředním refrénem tohoto cyklu bojů: „Žena, život, svoboda“.
\n\nOd vzpoury v Íránu po protiválečné protesty v Rusku, od obrany Exarchie po studentské protesty proti netransparentní politice ve Spojených státech je odpor proti patriarchátu zásadní pro konfrontaci s kapitalismem a státem. Vítězství v Íránu by podnítilo řadu podobných bojů i jinde na světě.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/09/28/4.jpg\")
Jina means life: Jina Mahsa Amini.
\n„Začátek konce“ je výraz použitý v prohlášení, které 25. září 2022 vydali „Učitelé, kteří hledají spravedlnost“ k současnému cyklu bojů v Íránu, týden po vraždě Jiny Amini. Tato věta vystihuje očekávání tohoto historického okamžiku. Naznačuje, že lidé v ulicích, zejména ženy a etnické menšiny, vidí, že se blíží konec 44 let trvající islámské diktatury. Vstoupili do vysloveně revoluční fáze, v níž neexistuje jiné řešení než revoluce.
\n\nPovstání z prosince 2017 až ledna 2018 představovalo přelomový okamžik v dějinách Islámské republiky, kdy se miliony lidí po celé zemi ve více než 100 městech vzbouřily proti vládnoucí oligarchii a řekly „dost“ životu, v němž vládne bída, nejistota, diktatura, islamistická autokracie a autoritářské represe. Bylo to poprvé, kdy společnost, zejména levicoví studenti v Teheránu, vyjádřila nesouhlas systému jako celku: „Reformátoři, zastánci tvrdé linie, hra skončila!“
\n\nV posledních pěti letech byla celá země v plamenech. Dalo by se říci, že hoří z obou stran: mezi chronickými celonárodními nepokoji a organizovanými boji, do nichž se zapojují učitelé, studenti, zdravotní sestry, důchodci, dělníci a další vrstvy společnosti.1 Učitelé, abychom uvedli jeden příklad, zmobilizovali za posledních šest měsíců šest masových demonstrací a stávek, přičemž každá z nich se konala ve více než 100 městech. Vůdci a známí aktivisté tohoto hnutí byli zatčeni a nyní jsou ve vězení, ale učitelské hnutí pokračuje v mobilizaci.
\n\nTyto dvě úrovně boje – spontánní masové povstání a organizovanější formy odporu – jsou vzájemně propojeny. Každý cyklus boje je intenzivnější a „bojovnější“ než ten předchozí a časové prodlevy mezi jednotlivými cykly se stále zkracují.
\n\nNicméně Jinina smrt rozpoutala něco kvalitativně odlišného, co je třeba považovat za zlom v historickém období, které začalo povstáním v prosinci 2017 až lednu 2018.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/09/28/5.jpg\")
\nPředchozí cyklus povstání byl vyvolán vysloveně ekonomickými intrikami (například trojnásobné zvýšení cen pohonných hmot v listopadu 20192) a namířen proti rozsáhlé bídě, kterou strukturálně vyvolal autoritářský neoliberalismus v posledních 30 letech. Hospodářská krize a extrémně tvrdá třídní diferenciace v Íránu není pouhým důsledkem amerických sankcí – jak nás chtějí pseudoantiimperialisté přesvědčit – ani pouhým důsledkem strukturálních úprav, které po íránsko-irácké válce v 90. letech 20. století zavedl Mezinárodní měnový fond. Ačkoli se jedná o velmi důležité faktory, nevidíme sociální problémy pouze v abstraktních a „vnějších“ termínech, ale spíše jako výsledek hlubšího a dlouhodobějšího historického procesu, v němž vládnoucí oligarchie vyvlastnila mnoho obyvatel, učinila práci nejistou, komodifikovala různé oblasti sociální reprodukce a brutálně potlačila syndikáty, odbory a jakékoli jiné organizované formy politické aktivity.3
\n\nNeměli bychom podceňovat katastrofální a destruktivní dopady sankcí USA a EU na každodenní život lidí, ani nechceme bagatelizovat význam předchozích dějin „semikolonialismu“ v Íránu. Nemůžeme zapomenout na účast britské Labouristické strany na převratu v roce 1953, který zosnovala CIA s cílem svrhnout demokraticky zvoleného premiéra Mohammada Mossadegha, jenž se zasazoval o znárodnění ropného průmyslu v Íránu. Právě takové imperialistické zásahy vytvořily společenské podmínky pro vzestup islamistů, jako byl Chomejní, kteří se zmocnili pokrokové revoluce v roce 1979 a nastolili autokratickou diktaturu.4 Naše pozice je spíše politickou negací, která pracuje s logikou ani/ani a kritizuje Islámskou republiku a zároveň USA a jejich spojence. Tato dvojí negace má zásadní význam pro formování skutečné mezinárodní solidarity a pro věc internacionalismu jako takovou.5
\n\nNyní, navzdory všem cyklům bojů a formám politického organizování v posledních pěti letech, je toto kolo jiné, protože nepokoje zažehlo zabití Jiny Amini, ženy kurdské národnosti, kvůli povinnému hidžábu – strukturálnímu pilíři patriarchální nadvlády v Islámské republice od revoluce v roce 1979. Etnický a genderový rozměr této státní vraždy změnil politickou dynamiku v Íránu a dal podnět k bezprecedentnímu vývoji.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/09/28/3.jpg\")
\nZaprvé, skutečnost, že protesty začaly v Kurdistánu – v Saqqezu, kde se Jina narodila a kde byla pohřbena –, hrála zásadní roli v tom, co se dělo poté. Kurdistán má v historii politických hnutí a sociálních bojů proti Islámské republice zvláštní postavení. Když po revoluci v roce 1979 řekla většina Peršanů v Íránu v referendu „ano“ vytvoření islámské republiky, Kurdistán řekl rozhodné „ne“. Chomejní vyhlásil Kurdistánu válku – přesněji řečeno „džahád“. Následoval ozbrojený boj mezi kurdským lidem (a kurdskými levicově orientovanými stranami) a Revolučními gardami (tj. islamistickými silami, které se chopily moci a unesly revoluci). Na stranu Kurdistánu se tehdy přidalo i mnoho nekurdských levičáků, protože Kurdistán považovali za „poslední baštu“, kterou je třeba bránit – sociální geografii, v níž zůstává možnost uskutečnit pokrokové a levicové ideály revoluce. I když byl Kurdistán po téměř deseti letech ozbrojeného boje a mnoha dalších formách politické organizace poražen, přesto nikdy nesklonil hlavu před Islámskou republikou.
\n\nProto jedno z hesel, které se objevilo po zavraždění Jiny, znělo „Kurdistán, Kurdistán, hřbitov fašistů“. Bezprostředně po Jinině vraždě to byly kurdské ženy, které začaly provolávat „Jin, Jian, Azadî“ (Žena, život, svoboda), slavné heslo, které původně skandovaly kurdské ženy v Turecku a nedávno v Rojavě (severní a severovýchodní části Sýrie). V Íránu se toto heslo nyní rozšířilo mimo Kurdistán po celé zemi do té míry, že současné hnutí, které je skutečnou feministickou revolucí, je známé pod tímto názvem „Jin, Jian, Azadî“.6
\n\nDemonstrators chanting “Kurdistan, Kurdistan, the graveyard of fascists.”
\nMezi třemi výrazy sloganu má druhý z nich, Jian [Život], některé pozoruhodné rysy. Zatímco Jin [žena] odkazuje na osvobození pohlaví a Azadî na autonomii a samosprávu, Jian připomíná především jméno symbolické mučednice hnutí, Jiny Amini (protože v kurdštině Jina znamená také život). Na Jinin hrob její rodina napsala následující větu: „Drahá Jino, nejsi mrtvá, tvé jméno se stalo kodexem.“ Stala se univerzálním symbolem všech předchozích mučedníků, který označuje všechny ostatní Jiny, jejichž životy Islámská republika přímo i nepřímo ničí kvůli jejich pohlaví, třídě, sexualitě nebo ničení životního prostředí.
\n\nToto hnutí má existenciální složku, která se projevuje i na Twitteru (s #Mahsa_Amini nebo #Jina_Amini) mezi íránskými uživateli, kteří vyprávějí, jak byly jejich životy a životy jejich přátel a rodin v uplynulých 44 letech promarněny – byli mučeni, vězněni mimosoudními způsoby i v exeplárních procesech, jejich životy byly promarněny mimo vězení v každodenním životě bez jakékoli možnosti realizace. Životy, které nežily, jak to vyjádřil německý filozof Theodor Adorno [Das Leben lebt nicht]7. Přesto je toto melancholické vzpomínání na minulost orientováno na budoucnost, s touhou konečně skoncovat se zombie islámskou republikou, která vysává naše životní energie a životní procesy. Je tu budoucnost, kterou je třeba získat zpět, budoucnost, v níž nikdo nebude zabíjen kvůli svému pohlaví nebo vlasům, v níž nikdo nebude mučen a nikdo nebude trpět chudobou – beztřídní společnost, v níž vládne skutečná, a ne jen formální svoboda (i když ne všichni sdílejí tento poslední cíl).
\n\nCo totiž znamená třídní boj, ne-li znovuzískání života v jeho celistvosti tím, že jej osvobodíme od způsobů, jimiž byl kolonizován kapitalistickou akumulací a všemi ostatními formami nadvlády, které ji udržují a zajišťují?
\n\nStrach postavit se zrůdnému autoritářskému režimu, který nevykazuje žádné zásady, se změnil ve svůj opak: vztek, sílu a solidaritu. Od revoluce v roce 1979 nebyly utlačované třídy nikdy tak jednotné. Videa ukazující sesterství žen, které se sjednotily proti misogynním represivním složkám, přivodila mnohým husí kůži.8 Solidarita navázaná mezi takzvaným „centrem“ a „periferií“ napříč celou zemí i mezi tradičně znepřátelenými etnickými menšinami (mezi Kurdy a Turky v provincii Západní Ázarbájdžán) nemá obdoby. Odvaha a odhodlání mladých lidí stavět barikády a bojovat holýma rukama nebo dlažebními kostkami proti policii jsou ohromující a obdivuhodné.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/09/28/2.jpg\")
Satarkhan Street in western Tehran, around 12:15 am on the first of Mehr (one of the months in Iranian calendar), September 23, 2022.
\nŽeny jako společenská třída nejvíc utlačovaná, ovládaná a vykořisťovaná stojí v čele přeměny strachu v hněv, podřízenosti v kolektivní subjektivitu, smrti v život. Protestující ženy si odvážně sundávají šátky, mávají jimi ve vzduchu a pálí je na hořících barikádách postavených coby překážky policejnímu násilí.9 Není nic silnějšího než pálení šátků v Íránu: je to jako pálení hákového kříže za Hitlerova režimu ve 30. letech 20. století. Na rozdíl od zpráv západních korporátních médií se protesty v Íránu netýkají pouze „mravnostní policie“ – představují odmítnutí strukturálních sociálních, politických a právních vztahů, které systematicky reprodukují kapitalistický patriarchát v kombinaci s islamistickými kodexy.
\n\nHidžáb jako společenský vztah označuje soubor konstitutivních prvků islámské republiky. Zaprvé, při symbolickém pohledu představuje povinný hidžáb režim patriarchátu jako celek. Povinná praxe zahalování těla ženám denně připomíná, že mají ve společnosti podřadné postavení, že jsou druhým pohlavím, že jejich těla strukturálně vlastní rodina, jejich bratři, otcové, mužští partneři a samozřejmě šéfové a stát. Zadruhé, hidžáb také reprezentuje náboženskou, autokratickou autoritu, která je schopna – nebo alespoň byla schopna – vnutit tělům ovládaných vrstev, zejména žen, islámský způsob oblékání. Ne hidžábu znamená radikální zpochybnění autority a legitimity islámské republiky jako celku. Zatřetí, a to z mezinárodního hlediska, hidžáb jako „islámskou ctnost“ chápou vládnoucí třídy také jako nejdůležitějšího představitele „antiimperialismu“. Stejně jako Adolf Hitler systematicky používal hákový kříž, aby ideologicky vyjádřil „prosperitu“ a „blahobyt“ společnosti ovládané nacionálním socialismem, Islámská republika vnutila ženám hidžáb, aby vyvolala dojem, že íránská společnost je tvořena realizací islámských ctností a ideálů, a proto zásadně odporuje západnímu impériu a jeho morálním hodnotám a společenským normám. Hidžáb tak údajně představuje ideologickou a praktickou alternativu k impériu.
\n\nBezprostředně po revoluci, 8. března 1979, pochodovaly v ulicích Teheránu desetitisíce žen proti zavedení povinného hidžábu a skandovaly „Buď šátek, nebo zranění hlavy“ a „Nedělaly jsme revoluci, abychom se vrátily zpět“ – odkazovaly tak na reakční aspekt povinného hidžábu, jehož cílem je „otočit“ kolo dějin. Islamistická média a Chomejní tehdy označili feministky a další ženy v ulicích za stoupenkyně imperialismu, které se hlásí k „západní kultuře“. Je tragické, že hlasy žen nikdo nevyslyšel a jejich varování nebral v potaz, dokonce ani levičáci, kteří – což je katastrofální – přisuzovali ontologickou prioritu boji proti imperialismu a všechny ostatní formy nadvlády relativizovali a bagatelizovali jako „druhotné“. Když dnes ženy na ulicích pálí šátky a celá společnost důrazně odmítá povinný hidžáb, otřásá to celou patriarchální a autokratickou autoritou v základech, spolu s pseudoantiimperialistickou legitimitou Islámské republiky. To jsou pilíře třídní vlády v Íránu a celé obyvatelstvo je odmítá. Islámská republika je v myslích obyvatel již mrtvá, nyní ji lidé musí zabít ve skutečnosti.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/09/28/1.jpg\")
\nAby bylo jasno: pálení šátků není pravicové gesto orientované na fašistickou islamofobii. Nikdo nezpochybňuje ničí náboženství. Je to spíše gesto hlásající emancipaci od povinného hidžábu, který ovládá ženská těla. Hidžáb nemá nic společného s „ženskou kulturou“ na Blízkém východě, jak naznačují někteří postkoloniální myslitelé. V kontextu islámské republiky je hidžáb metodou třídní nadvlády, nedílnou součástí kapitalistického patriarchátu, a musí být nekompromisně kritizován.
\n\nKapitalismus jako historicky specifický společenský vztah má schopnost využívat „nekapitalistické“ společenské vztahy ve službách vlastní akumulace a reprodukce. Náboženství, stejně jako patriarchát, není věcí minulosti, není anachronickým pozůstatkem, který leží pod povrchem moderní společnosti bez sociální efektivity. V kapitalistické společnosti, jako je Írán, je třídní nadvláda jako celek zprostředkována a překódována prostřednictvím islámských kódů. Povinný hidžáb byl klíčovým prvkem patriarchátu Islámské republiky, který marginalizoval ženy a systematicky kontroloval jejich těla. To také vedlo k rozdělení uvnitř dělnické třídy v širokém slova smyslu prostřednictvím genderové hierarchie a mezilidské nadvlády.
\n\nPseudoantiimperialisté, kteří se domnívají, že lidé na ulici jsou pouhými loutkami Izraele, Saúdské Arábie a Spojených států, nejenže zbavují lidi typicky orientalistickým způsobem jejich dějinnosti a subjektivity tím, že předpokládají „abstraktní podstatu“ společnosti, jako je Írán – oni také reprodukují reakční diskurz a praxi samotné Islámské republiky. Pochopení této skutečnosti je zásadní pro mezinárodní solidaritu se ženami v Íránu a obecněji s utlačovanými třídami. Je zarážející, že i věřící muslimky, které nosí islámské šaty, jako je čádor, důrazně odmítly povinný hidžáb a podpořily toto hnutí v ulicích a na sociálních sítích.
\n\nS ženami v čele bojů, které odvážně bojují proti represivnímu státnímu aparátu, se Islámská republika nikdy nejevila tak slabá. Otázka nezní „co je třeba udělat“, ale jak to dokončit?
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/09/28/7.jpg\")
\nKurdistán inicioval protesty a představil feministická a antiautoritářská hesla. To podnítilo studenty – sociální sektor, který je vždy v čele politických událostí – na univerzitách, zejména v Teheránu, aby organizovali protesty a rozšířili povstání prostřednictvím svých shromáždění a stávek vsedě. Stejně jako covid-19 se povstání během dvou dnů po smrti Jiny rozšířilo po celé zemi; utlačované třídy dosud zuby nehty bojovaly proti represivním složkám režimu ve více než 80 městech po celé zemi.
\n\nProtože jsme vstoupili do vysloveně revoluční fáze, pouliční konflikty mezi protestujícími na jedné straně a policií a Basídž (miliční organizace Sboru islámských revolučních gard) na straně druhé se staly méně „jednostrannými“ než dříve. Lidé si uvědomili, že společenskou spoluprací, solidaritou a praxí mohou i oni vyčerpat represivní složky a nakonec je umlčet. Zejména mladí lidé se učí různým metodám sebeobrany, například výrobě „bodců“, které propíchnou pneumatiku policejní motorky a zabrání jí ve volném pohybu při provádění útoků. Nezávislí lékaři zveřejňují na internetu čísla svých mobilních telefonů, aby pomohli těm, kteří jsou při protestech zraněni, protože cesta do nemocnice je často nebezpečná. Ozývají se také výzvy k vytvoření „sousedské organizace“, místní struktury, která by spojovala ty, kdo žijí ve stejné oblasti.
\n\nVzhledem k tomu, že ideologický aparát vlády se stal pro většinu společnosti nefunkčním, je hlavním prostředkem, jehož prostřednictvím se Islámská republika nadále reprodukuje, represivní aparát, který jen během tohoto povstání zabil již 80 lidí a zatkl tisíce demonstrantů.10 Nezapomínejme, že k tomu došlo během výpadku internetu, což je brutální metoda, kterou Islámská republika v minulosti opakovaně použila, zejména během listopadového povstání v roce 2019 – Abaan-e-Khoonin [Krvavý listopad] –, kdy „úřady na čtyři po sobě jdoucí dny zcela vypnuly internet a proměnily zemi ve velkou černou skříňku a beztrestně vraždily lidi“.11 Jina Amini také představuje a připomíná stovky mučedníků, kteří byli tehdy zavražděni.12 Ti, kdo podporují Islámskou republiku s odůvodněním, že je antiimperialistickou silou v globální geopolitice, pohodlně přehlížejí, že vraždí vlastní lidi na ulicích, nezákonně je vězní a mučí, aby z nich vynutila falešná přiznání.
\n\nNyní, po deseti dnech, závisí vyhlídky tohoto cyklu spontánního masového povstání na organizovanějších formách odporu, zejména na stávce dělníků, učitelů a studentů. V Íránu, na rozdíl od nejvyspělejších kapitalistických společností, nejsou odbory a syndikáty integrovány do kapitalistického systému. Odbory nesměřují pouze k realizaci svých partikulárních požadavků, čímž brání vzniku radikálnějšího hnutí. Spíše usilují o zásadní transformace, které vládnoucí třídy považují za existenční hrozbu. To je důvod, proč jsou stovky členů odborů a syndikátů (učitelé, studenti, dělníci, aktivisté z řad důchodců) v současné době ve vězení, někteří z nich jsou mučeni.
\n\nV posledních čtyřech dnech se objevilo mnoho výzev ke „generální stávce“ od pokrokových studentů a učitelů a také od některých anonymních bojovníků, kteří natočili agitační videa s použitím revolučních písní vytvořených po revoluci v roce 1979. Stávkou pohrozili také pracovníci ropného průmyslu, pokud bude Islámská republika pokračovat v potlačování protestů v ulicích.13 Pokud se tak stane, celá dynamika se změní.
\n\nJisté je, že povstání potřebuje novou energii, událost, která mu umožní pokračovat, protože je velmi obtížné udržet takové povstání na každodenní bázi po dlouhou dobu. Obecněji řečeno, kromě okamžitých naléhavých potřeb současnosti závisí svržení Islámské republiky do značné míry na zásadních organizačních otázkách, které vyžadují nejen „kolektivní intelekt“, ale také čas na jeho praktické uplatnění prostřednictvím pokusů a omylů. Chybějícím článkem je organický vztah mezi spontánním masovým povstáním a dalšími organizovanými formami boje. To znamená, že každá strana tohoto vztahu se stává vnitřně organizovanější, a to prostřednictvím vytváření organizací na místní a celostátní úrovni a koordinovanějších akcí mezi odbory a syndikáty.
\n\nA co je nejdůležitější – a pro mezinárodní solidaritu zásadní –, je třeba podporovat radikální proudy v hnutí a kritizovat reakční prvky. Revoluce, o kterou společnost usiluje, není pouze politickou revolucí, v níž by autokratická islámská republika byla nahrazena jinou – řekněme demokratičtější a liberálnější – politickou formou. Je to také revoluce sociální, v níž se proměňují nejen individuální subjektivity lidí, ale také nejdůležitější společenské struktury. Korporátní média na Západě (např. BBC Persian a Iran International) i slavní aktivisté jako Masih Alínežád (kteří spolupracují s nejkonzervativnějšími silami ve Spojených státech, zastánci zákazu potratů a „změny režimu“ prostřednictvím vojenské intervence) se snaží podporovat reakční tendence uvnitř hnutí a redukují celý problém na otázku „lidských práv“. Společenské vztahy, které vznikají ve strukturách kapitalistických společností, nesprávně prezentují jako vztahy pouze právní. Jejich manipulativní propaganda vykresluje reakční alternativu a vkládá do lidové představivosti dávky „loajalismu“: politiku, jejímž cílem je oživit společensko-politický řád svržený revolucí z roku 1979.
\n\nLidé v ulicích nejsou hloupí, tomuto vyprávění příliš nevěří. Je důležité, aby naši internacionalističtí přátelé po celém světě podporovali radikální směry a hesla hnutí a postavili se proti loajalistické diaspoře, která šíří nacionalismus tím, že na demonstrace vynáší vlajku Persie před revolucí z roku 1979.
\n\nProblém není jen v tom, jak svrhnout Islámskou republiku, ale jak bránit revoluci a její pokrokové síly po jejím svržení. Čím větší podpory se radikálním silám a progresivním prvkům dostane, tím snazší bude obrana revoluce proti reakčním silám. Islámská republika hraje klíčovou roli v globální akumulaci kapitálu (prostřednictvím dodávek surovin, jako je ropa a plyn) a také v geopolitických mocenských vztazích na Blízkém východě. Je zřejmé, že regionální a globální mocnosti udělají vše, co je v jejich silách, aby ovlivnily revoluční proces a jeho výsledek tak, aby odpovídal jejich vlastním ekonomickým a geopolitickým zájmům. Pouze se silnou mezinárodní solidaritou podporující nejradikálnější tendence v hnutí by se mohla budoucí revoluce udržet proti reakčním silám loajalismu, proti geopolitickým intervencím a proti násilnému začlenění do globálních okruhů akumulace.
\n\nBudoucnost je poznamenána nejistotou. Třídní boj zdola a proti všem formám nadvlády však zůstane důležitou materiální silou v průběhu dějin kapitalismu. Tím jsme si jisti.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/09/28/6.jpg\")
\nA statement written and signed by leftist feminists from Kurdistan on the current feminist insurrection in Iran.
\n\nYou are hearing our voice from Kurdistan. This is a collective voice of leftists and marginalized feminists from a geography whose history is marked by discrimination, imprisonment, torture, execution, and exile. This has been the case since the early days of the 1979 Revolution. We are Kurdish women and queer people who inherited a history that is not only full of violence but also of struggle and resistance. We have always had to fight on multiple fronts: in one battleground, against the patriarchy of Kurdish and non-Kurdish men, and in the other one, against the regime’s Islamist fundamentalism and the imposition of its gendered hierarchy. Against the chauvinist feminists, we have been fighting very hard to articulate gender oppression in its intersectionality with various forms of domination imposed upon us as ethnic-national minority.
\n\nToday, we are all witnessing a feminist revolution in Iran in terms of form and content. The Kurdish slogan of “Jin—Jiyan—Azadî” (“Women—Life—Freedom”) has become the central refrain of this cycle of struggles, giving it a new and fresh life. We express our uncompromising support for the struggles of the people in Iran, especially for the women’s courageous and unstoppable fights on the streets. Since the current uprising is born out of Jina Amini’s killing by state femicide, we would like to name this uprising after Jina: “the movement of Jina” [“the movement for life”]. The name Jina in Kurdish means both life and life-giving, reminding us of Jiyan, the middle term of the slogan now chanted everywhere. For us, Jina is an appropriate name because we believe “Berxwedan jiyan e” [a reference to the Kurdish slogan, “life is resistance”].
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/09/28/8.jpg\")
\nThis uprising has not only elevated the question of gendered and sexual oppression to a public concern but also shown in practice how gendered, ethnic, and class forms of oppression can be articulated in a radical manner, namely as mutually interrelated. This political articulation has enabled the protestors to form a strong and united front against dictatorship, political Islam, chauvinism, patriarchy, and the domination of capital. Those women and queer people who have brought social struggles from the so-called “private” sphere to the “public” sphere, from the domestic domain to the streets, are genuinely inspiring to us, for they have shown that the liberation from patriarchy, the state, and capital are deeply intertwined.
\n\nLet us not forget that we are at a critical conjuncture, a crucial turning point in history. Jina has become our common code, uniting us in these multi-faceted and difficult circumstances. We see ourselves as part of the social movements that seek justice for the killing of all Jinas, especially the feminist and leftist movement that opposes femicide and queer killing, whilst also taking a stand against “exclusive nationalisms” (be it on the side of the left or the right).
\n\n“Jin—Jiyan—Azadî” originally appeared in the struggles of Kurdish women in Turkey and recently became one of the main slogans in Rojava; in Iran, it spread in the blink of an eye to every corner of the whole country. What is inspiring about the slogan is that it can overcome the borders historically established by colonial and imperialist forces in the Middle East—just as the Kurdish, a nation without the state, have done in the region, especially Kurdish women. We take this transnational and transborder unity as indicative of the strength of the Kurdish women’s movement, indeed as a bright omen. Just as we see ourselves as an integral part of the women’s protests and queer communities in Iran, so too, we utilize the buildup of women’s and queer people’s historical experiences in other parts of Kurdistan in Iraq, Turkey, and Syria. “Jin—Jiyan—Azadî,” traditionally used in the funeral of Kurdish martyrs, is now chanted in the funeral of our martyr, Jina Amini. This enables us to speak of women’s power, subjectivity, and courage in their fight against the patriarchal forces driven by death and enslavement.
\n\nSparked by the state femicide of Jina, the current uprising quickly turned into a movement against mandatory Hijab in particular and in favor of overthrowing of the regime more generally. The movement has been able to challenge, indeed to deconstruct, the prevailing narratives and images depicting Kurdish women as well as the women of other ethnicities in Iran, in two specific respects. First, the nationalist’s racist misrepresentation of ethnic minority women as simply puppets in the hands of political parties with no agency of their own. Second, the Western orientalist view of Middle East women.
\n\nThe regime’s repressions and atrocities are not news to anyone. Since its violent establishment in the aftermath of the 1979 Revolution, the Islamic republic’s response to all social conflicts has always been repression—namely, the imprisonment and the killing of protesters. Like many other people in Iran, hundreds of women and feminist activists have been arrested during the past two weeks and are in prison now. Women and queer people, however, have shown that fear can no longer prevent them from participating in the various movements growing in society. They can and already have become the pioneers of overthrowing masculine dictators and oligarchs in the region as a whole.
\n\nWhat is happening now in Iran promises the beginning of a new historical era of fighting against violence, fundamentalism, and deprivation of the right to life. We consider ourselves part of this movement, inviting the leftist and feminist/queer groups throughout the region and the Global South to join us in this war. We are calling for Kurdish, Turkish, Arab, and Baloch feminists to join us in order to redefine the intersectionality of the various forms of domination imposed upon all of us in a progressive manner, namely: beyond the patriarchal formulations of ethnic oppression. We also call for the anti-capitalist and anti-racist feminists in the “West” and other part of the world to support our cause and stand beside us. The ideals of freedom and emancipation cannot be realized without reclaiming the right to our lives; this is what precisely echoes in Jin—Jiyan—Azadî. Our feminist revolution is following this slogan very carefully, thereby demanding a genuinely global solidarity for its realization in practice.
\n\n\nTo keep up with developments in Iran, we recommend SarKhatism/ and Blackfishvoice on Telegram (both in Farsi) and the websites of the Slingers Collective and the Kurdistan Human Rights Network (both in English). This translation first appeared here.
\n\nFor background on the 2019 November uprising, see the Collective 98 statement in Roar Magazine, signed by more than 100 hundred militants, activists, and academics. For an analysis of neoliberalism in Iran, read this. ↩
\nFor more information on the 2019 November uprising, see the text Collective 98 wrote on its first anniversary. ↩
\nFor more on the question of pseudo-anti-imperialism, read this. ↩
\nJohn Newsinger, The Blood Never Dried: A People’s History of the British Empire (London: Bookmarks Publication, 2006), ‘Iranian Oil’, pp. 174-77. Asef Bayat, Revolution Without Revolutionaries: Making Sense of Arab Spring (Standford, California: Stanford University Press, 2017), pp. 2-7. ↩
\nSee the open letter from Collective 98 to ACTA, one of the most important leftist platforms in France, which published a catastrophically ideological piece from the standpoint of pseudo-anti-imeprialism on the praise of Ghassem Suleimani, the military general of the Revolutionary Guard—who not only repressed dissidents in Iran but also destabilized Iraq, Syria, and indeed the whole region. ↩
\nFor more perspective on this slogan, consult the interview RadioZamaneh conducted with the leftist activists inside Iran who called for a general strike. ↩
\nTheodor Adorno, Minima Moralia: Reflections on a Damaged Life. ↩
\nSee the famous photo taken in Tehran, a few minutes after midnight, in which three women, joining hands, wave their scars in the air behind burning barricades. ↩
\nSee, for example, this viral video in which women burn their scarves and dance around a fire. For some Iranian feminists, this was reminiscent of the witches before the rise of capitalism. ↩
\nFor statistics detailing the killings and arrests in Kurdistan, consult this report. ↩
\nAs discussed in the statement that appeared via ROAR Magazine. ↩
\n304 to 1500 The real number of victims is not clear. Amnesty International confirms that at least 304 people were killed, while Reuters reports 1500 people. ↩
\nFor an analysis of the recent strike by oil workers, see Iman Ganji and Jose Rosales, “The Bitter Experience of Workers in Iran—A Letter from Comrades.” ↩
\nS pokračující ruskou invazí na Ukrajinu se anarchisté po celém Rusku mobilizují k protestu a připojují se k tisícům dalších Rusů. Zde zveřejňujeme dvě prohlášení z dlouholetých ruských anarchistických projektů, která nabízejí určitou analýzu situace v Rusku a toho, jak ji může invaze na Ukrajinu změnit.
\n\nNa zítřek (neděle 27. února) jsou v Rusku naplánovány protesty. Stále čekáme na zprávu od našich kontaktů na Ukrajině, kterou zveřejníme, jakmile dorazí.
\n\nSamotné Rusko se v průběhu invaze stalo informačním bojištěm. Ruská vláda se pokusila zablokovat přístup na Twitter, aby Rusové neviděli, co se děje na Ukrajině, respektive jinde v Rusku. Byly hacknuty webové stránky Kremlu. To, zda se Rusové rozhodnou podpořit tuto invazi za cenu osobního rizika, nebo se postavit proti Putinově agendě za cenu osobního rizika, může rozhodnout o tom, co se na Ukrajině stane v dlouhodobém horizontu.
\n\n\n\n\n„Mír je výsadou vyhrazenou těm, kdo si mohou dovolit nebojovat ve válkách, které vytvářejí – v očích šílenců jsme jen čísly na mapě, jsme jen překážkami na jejich cestě k ovládnutí světa.“
\n\n—Tragedy, Eyes of Madness
\n
Solidarity actions continued today in Germany, Switzerland, and elsewhere around the world:
\n\n\nhttps://twitter.com/BlackMosqCrew/status/1497577214770094088\n\n\n
\nhttps://twitter.com/lora_radio/status/1497582576223010817\n\n\n
\nhttps://twitter.com/bad_immigrant/status/1497650635176660995\n\n\n
Následující prohlášení se objevilo 25. února na telegramovém kanálu ruského kolektivu Militant Anarchist (Боец Анархист).
\n\nNáš postoj k událostem probíhajícím na Ukrajině je jasně patrný z našich předchozích příspěvků. Považovali jsme však za nutné vyjádřit jej explicitně, aby něco nezůstalo nevyřčeno.
\n\nMy, kolektiv Anarchistického bojovníka, v žádném případě nejsme fanoušky ukrajinského státu. V minulosti jsme jej opakovaně kritizovali a podporovali opozici vůči němu a byli jsme také příčinou rozsáhlých represí proti operátorovi VirtualSim, které prováděly ukrajinské bezpečnostní služby ve snaze bojovat proti nám.1
\n\nA k této politice se určitě vrátíme i v budoucnu, až se sníží hrozba ruské okupace. Všechny státy jsou koncentračními tábory.
\n\nAle to, co se nyní děje na Ukrajině, přesahuje tento jednoduchý vzorec a zásadu, že každý anarchista by měl bojovat za porážku své země ve válce.
\n\nNejedná se totiž o pouhou válku mezi dvěma zhruba rovnocennými mocnostmi o přerozdělení sfér vlivu kapitálu, na kterou by bylo možné aplikovat Eskobarův axiom.2
\n\nTo, co se nyní děje na Ukrajině, je aktem imperialistické agrese: agrese, která v případě úspěchu povede k úpadku svobody všude – na Ukrajině, v Rusku a možná i v dalších zemích. A také zvýší pravděpodobnost, že válka bude pokračovat a přeroste ve válku globální.
\n\nProč tomu tak je v případě Ukrajiny, je z našeho pohledu zřejmé. V Rusku však malá vítězná válka (stejně jako vnější sankce) dodá režimu to, co mu v současnosti chybí. Nechá mu volnou ruku k jakýmkoli akcím, a to díky nárůstu vlastenectví, který proběhne mezi částí obyvatelstva. A případné ekonomické problémy budou moci svést na sankce a válku.
\n\nPorážka Ruska v současné situaci zvýší pravděpodobnost, že se lidé probudí, stejně jako se to stalo v roce 1905 [kdy vojenská porážka Ruska Japonskem vedla v Rusku k revoluci] nebo v únoru 1917 [kdy problémy Ruska v první světové válce vedly k ruské revoluci] – otevřou se jim oči a pochopí, co se v zemi děje.
\n\nCo se týče Ukrajiny, její vítězství také otevře cestu k posílení demokracie zdola – koneckonců, pokud jí bude dosaženo, bude to jen díky sebeorganizaci lidu, vzájemné pomoci a kolektivnímu odporu. Ty by měly být odpovědí na výzvy, které před společnost staví válka.
\n\nNavíc struktury vytvořené pro tuto sebeorganizaci zdola nikam nezmizí, jakmile válka skončí.
\n\nVítězství samozřejmě nevyřeší problémy ukrajinské společnosti, ty bude třeba vyřešit využitím příležitostí, které se otevřou pro konsolidaci společnosti v nestabilitě režimu, jež nastane po takových otřesech. Porážka je však nejen nevyřeší, ale mnohonásobně prohloubí.
\n\nAčkoli jsou to všechno důležité důvody pro naše rozhodnutí podpořit Ukrajinu v tomto konfliktu, nazvěme je důvody geopolitickými. Nejsou však těmi hlavními důvody. Nejdůležitějšími důvody jsou ty vnitřní, morální: protože prostou pravdou je, že Rusko je agresorem, že provádí otevřeně fašistickou politiku. Válku nazývá mírem. Rusko lže a zabíjí.
\n\nKvůli jeho agresivním akcím umírají a trpí lidé na obou stranách konfliktu. Ano, i ti vojáci, kteří jsou nyní hnáni do válečného masomlýnu (nepočítaje ty parchanty, pro které je „válka naší přirozeností“ a kteří podle našeho názoru sotva jsou lidmi). A to bude pokračovat, dokud se to nezastaví.
\n\nProto vyzýváme všechny, kdo tohle čtou a nejsou bezcitní, aby projevili solidaritu s ukrajinským lidem (ne se státem!!!) a podpořili jeho boj za svobodu proti Putinově tyranii.
\n\nBylo nám dáno žít v historické době. Udělejme z této stránky dějin nikoli stránku ostudnou, ale takovou, na kterou můžeme být hrdí.
\n\nSvobodu národům celého světa! Mír ukrajinskému lidu! Ne Putinově agresi! Ne válce!
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/26/1.jpg\")
Anti-war protesters march with a banner in Moscow. Anarchists marched repeatedly with this banner on the night of February 24. According to reports, even after police dispersed the main demonstration, making many arrests, anarchists regrouped and marched again until the police charged and arrested them. The courage that protesters have shown in Russia is humbling.
\nNásledující text byl zveřejněn 26. února jako podcast v ruštině na stránkách Autonomní akce.
\n\nVe čtvrtek ráno zahájil Putin největší válku v Evropě od druhé světové války. Schovává se za údajné zájmy separatistické části Donbasu. Přestože DLR a LLR byly naprosto spokojeny s uznáním své státnosti, oficiálním vstupem ruské armády a slíbeným jedním a půl bilionem rublů. Připomeňme, že již řadu měsíců rostou v samotném Rusku den ode dne ceny nájmů a potravin.
\n\nKreml vznesl vůči kyjevským úřadům absurdní požadavky. Začněme „denacifikací“. Je pravda, že díky aktivní účasti na protestech na Majdanu v roce 2014 si ukrajinská ultrapravice zajistila výsostné postavení v politice i v orgánech činných v trestním řízení. Ale v žádných volbách na Ukrajině od roku 2014 nezískala více než několik procentních bodů. Ukrajinský prezident je Žid. Problém ukrajinské ultrapravice je třeba řešit, ale nelze ho řešit ruskými tanky. U dalšího obvinění Kremlu vůči Ukrajině – korupce, manipulace voleb a nepoctivých soudů – by bylo mnohem vhodnější, kdyby ho Kreml vznesl sám proti sobě. Nyní jsou ruská vojska v plném slova smyslu okupanty v cizí zemi, bez ohledu na to, jak to odporuje očekáváním všech, kteří vyrostli na příbězích o Velké vlastenecké válce.
\n\nRusko se ocitlo v mezinárodní izolaci. [Turecký prezident] Erdogan, [generální tajemník Komunistické strany Číny] Si Ťin-pching, a dokonce i Tálibán žádají Putina, aby zastavil válku. Evropa a Spojené státy každý den uvalují na Rusko nové sankce.
\n\nZatímco připravujeme tento text, blíží se třetí den války. Ruská armáda má nad ukrajinskou jasnou převahu, ale nezdá se, že by válka probíhala přesně podle Putinova plánu. Zřejmě počítal s vítězstvím během jednoho či dvou dnů bez většího odporu, ale na celém území Ukrajiny se vážně bojuje.
\n\nRusové a celý svět nyní sledují videa, na nichž jsou vidět střely dopadající na obytné budovy, obrněné vozidlo drtící osobní vůz s důchodcem, mrtvoly a střelba.
\n\nRoskomnadzor [ruská vládní Federální služba pro dohled nad komunikacemi, informačními technologiemi a hromadnými sdělovacími prostředky] se ještě snaží pohrozit celému internetu a žádá: „Nenazývejte to válkou, ale speciální operací.“ Ale málokdo je už bere vážně. Dokud internet v Rusku úplně nevypnou, bude zdrojů informací dostatek. Pro jistotu ještě jednou doporučujeme předem nastavit Tor s mosty, VPN a Psifon.
\n\nDopady sankcí a války začínají Rusové teprve pociťovat: většina moskevských bankomatů byla v pátek bez papírových peněz. Proč? Protože den předtím si lidé z bank vybrali 111 miliard rublů: vlastně všechny své úspory. Zhroutil se trh s nemovitostmi – a výstavba obytných budov je nejdůležitějším odvětvím ruské ekonomiky. Zahraniční automobilový průmysl postupně přestává do Ruska dodávat automobily. Směnné kurzy dolaru a eura jsou uměle omezovány centrální bankou. Akcie všech ruských společností výrazně poklesly. Všichni chápou, že bude jen hůř.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/26/3.jpg\")
Russian riot police arresting a demonstrator whose mask reads “No war.”
\nRuská reakce na válku na Ukrajině je zcela odlišná od toho, co se zde stalo v roce 2014 [kdy Rusko po ukrajinské revoluci obsadilo Krym]. Mnoho lidí, včetně celebrit, které pracovaly pro vládu, požaduje okamžité ukončení války. Za zmínku stojí odstranění Ivana Urganta, přední ruské televizní hvězdy, z vysílání.
\n\nProti válce je i naprostá většina těch, kteří Putina stále podporují. Průměrný Putinův příznivec si právě teď myslí, že vše je propočítané, válka se nepotáhne dlouho, ruská ekonomika přežije. Protože není snadné žít s vědomím, že vaší zemi vládne pomatený člověk. Don Quijote s milionovou armádou, jednou z nejsilnějších na světě, Don Quijote s jadernou zbraní schopnou zničit celé lidstvo. Je těžké pochopit, že po přečtení druhořadých politologů a filozofů lze bombardovat sousední bratrskou zemi a zničit vlastní ekonomiku.
\n\nPutin, opájející se neomezenou mocí, se postupně vzdaluje realitě: objevují se historky o dvoutýdenních karanténách pro obyčejné smrtelníky, kteří se z nějakého důvodu potřebují setkat s ruským prezidentem, a dlouhatánské stoly, u nichž Putin přijímá své ministry i hlavy jiných států.
\n\nPutin byl vždy politikem, který vyvažoval zájmy bezpečnostních složek a oligarchů. Nyní prezident z této role vystoupil a vydal se na samostatnou plavbu po bezbřehém moři senility. Jsme připraveni vsadit lahev té nejlepší whisky, že v blízké budoucnosti můžou pana prezidenta dohnat k infarktu lidé z jeho nejužšího okolí.
\n\nRusko může do roku 2023 vstoupit s nějakým jiným systémem moci a jinou postavou v Kremlu. Co to bude, není jasné. Zatím je to však soumrak před úsvitem.
\n\nMezitím v Rusku probíhají protesty proti válce. Anarchisté se jich účastní v Moskvě, Petrohradě, Kazani, Permu, Irkutsku, Jekatěrinburgu a dalších městech. V Rusku je nesmírně obtížné organizovat pouliční protesty; vystavujete se možnosti stíhání pro přestupky nebo trestné činy, nemluvě o starém dobrém policejním násilí. Ale lidé přesto vycházejí ven. Tisíce lidí už byly zadrženy, ale protesty pokračují. Rusko je proti této válce a proti Putinovi! Vyjděte ven, kdy a kde uznáte za vhodné. Spojte se s přáteli a podobně smýšlejícími lidmi. Na sociálních sítích se jako čas všeobecné protestní akce navrhuje neděle v 16 hodin. Tento den a hodina nejsou o nic horší než jiné. Stáhněte si z našich webových stránek a sociálních sítí protiválečné letáky k rozdávání a vylepování!
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/26/5.jpg\")
Russian fliers opposing the invasion, reading “You pay for Putin’s war—taxes, closed borders, poverty, service blockages, information vacuum—no war!” and “No to military invasion of Ukraine: peace to the people, war on the rulers.”
\nMezitím se ukrajinští anarchisté zapojují do územní obrany svých měst. Je to pro ně nyní těžší než pro lidi v Rusku, ale je to jedna a tatáž obrana. Je to obrana svobody proti diktatuře, síly vůle proti otroctví, normálních lidí proti pomateným prezidentům.
\n\nPokud se Putin nějakým zázrakem náhle vzpamatuje a válka skončí rychle, jsme připraveni „vrátit se zpátky do stáda“, jak říkají Francouzi? Je pravděpodobné, že nás vykopnou z Rady Evropy. Rusové tak ztratí možnost obracet se na Evropský soud pro lidská práva a Kreml brzy obnoví trest smrti.
\n\nProzatím se vrátíme ke zprávám v duchu všech posledních let: právě teď Státní duma přijímá zákon, podle kterého se vojenský branec musí sám dostavit na vojenský odvodní úřad, místo aby čekal na povolávací rozkaz. Putin také nedávno zvýšil platy policistů. A prokuratura v odvolání požaduje zvýšení trestu pro anarchistu z Kansku Nikitu Uvarova, odsouzeného ve známé „kauze minecraftového terorismu“, z pěti na devět let.
\n\nSami víte, co s tím vším dělat.
\n\nSvobodu pro lidi! Smrt všem impériím!
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/26/2.jpg\")
Police escorting an arrestee holding a sign reading “I’m against war.”
\nWe, the anarchists of St. Petersburg, strongly oppose the imperialist war of conquest unleashed by the Russian Federation on the territory of Ukraine. There is no sitting on the sidelines in this conflict and there cannot be.
\n\nWe believe that a military operation against Ukraine only serves to preserve the current political regime in Russia—to ensure that Putin, who has been in power for more than 20 years, who has unleashed several bloody military attacks, who has repressed dozens of journalists and anti-fascists and opposition activists, who has destroyed freedom of speech and human rights in Russia, who has plunged the vast majority of the population into poverty, can remain the president of the Russian Federation indefinitely.
\n\nThose who are culpable for the war crimes that are being committed right now before our eyes—rocket attacks on cities and villages, the killing of civilians, the use of prohibited ammunition—are not only those who give orders and participate in hostilities, but also those who support or excuse these actions directly or indirectly.
\n\nWe urge everyone by any possible means to demand an end to the war and the withdrawal of Russian troops from Ukraine!
\n\nNo Pasaran!
\n\n-Anarchist Black Cross, St. Petersburg
\n\nEskobar byl zpěvákem ukrajinské rockové skupiny Bredor. Kdysi dávno v jednom rozhovoru řekl slavnou větu, která se stala mementem: Шо то хуйня, шо это хуйня – zhruba něco ve smyslu: „Když jste nuceni vybrat si mezi dvěma možnostmi, přičemž vám chybí jakákoli alternativa…“ ↩
\nToto prohlášení vyšlo v ruštině na avtonom.org, mediálním projektu, který je pokračovatelem Autonomní akce.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/22/1.jpg\")
“Žádnou válku mezi národy! Žádný mír mezi třídami!”
\nVčera, 21. února, se konalo mimořádné zasedání ruské bezpečnostní rady. V rámci tohoto divadelního představení Putin donutil své nejbližší služebníky, aby ho veřejně “požádali” o uznání nezávislosti takzvaných “lidových republik” Luhanské lidové republiky [LLR] a Doněcké lidové republiky [DLR] na východě Ukrajiny.
\n\nJe zcela zřejmé, že jde o krok k další anexi těchto území Ruskem - bez ohledu na to, jak bude (nebo nebude) formalizována po právní stránce. Kreml totiž přestává LLR a DLR považovat za součást Ukrajiny a definitivně z nich činí svůj protektorát. “Nejdříve uznání nezávislosti, pak anexe”: tato posloupnost byla již v roce 2014 vypracována na Krymu. Vyplývá to i z Naryškinových hloupých výhrad na zasedání Rady bezpečnosti (“Ano, podporuji vstup těchto území do Ruské federace “).1 Vzhledem k tomu, že zasedání, jak se ukázalo, bylo vysíláno ze záznamu [nikoliv živě] a tyto “výhrady” nebyly vystřiženy, ale ponechány - narážka je jasná.
\n\nV “apelu k lidu” téhož večera Putin s těmito požadavky zřejmě “souhlasil” a oznámil uznání LLR a DLR jako nezávislých států. Ve skutečnosti řekl následující: “Zabíráme si kus Donbasu, a jestli se to Ukrajině nelíbí a vystoupí proti tomu, tak si za to může sama, my ji za stát vůbec nepovažujeme, takže si vezmeme ještě víc.” Podle Putinova výnosu již ruské jednotky vstupují na území LLR a DLR. Jedná se o jasné gesto hrozby vůči zbytku Ukrajiny a zejména vůči částem Luhanské a Doněcké oblasti, které jsou stále pod kontrolou Ukrajiny. Jedná se o skutečnou okupaci [v tom smyslu, že dosud byly Luhansk a Doněck okupovány pouze zprostředkovaně].
\n\nNechceme stát na straně žádného státu. Jsme anarchisté a jsme proti jakýmkoli hranicím. Ale jsme proti této anexi, protože ta pouze zakládá nové hranice a rozhoduje o ní autoritářský vůdce - Vladimir Putin. Jedná se o akt imperialistické agrese ze strany Ruska. Neděláme si iluze o ukrajinském státu, ale je nám jasné, že v tomto příběhu není hlavním agresorem - nejde o konfrontaci dvou stejných zel. Především jde o pokus ruské autoritářské vlády vyřešit své vnitřní problémy prostřednictvím “malé vítězné války a hromadění pozemků” [odkaz na Ivana III.]
\n\nJe docela pravděpodobné, že kremelský režim zinscenuje jakési divadlo “referenda” o anektovaných zemích. Taková představení se v DLR a LLR konala již v roce 2014, ale ani Moskva jejich výsledky neuznala. Nyní se to Putin zřejmě rozhodl změnit. O nějakém “svobodném a tajném hlasování” na těchto územích samozřejmě nemůže být řeč - jsou pod kontrolou militarizovaných gangů zcela závislých na Moskvě. Ti, kdo se postavili proti těmto gangům a proti integraci s Ruskem, byli buď zabiti, nebo donuceni k emigraci. Jakékoli “referendum o návratu Donbasu jako ztracené lodi do rodného přístavu” tak bude propagandistickou lží. Obyvatelé Donbasu budou moci formulovat své rozhodnutí teprve tehdy, až vojska všech států - a především Ruské federace - tato území opustí.
\n\nUznání a anexe DLR a LLR nepřinese nic dobrého ani obyvatelům samotného Ruska.
\n\nZaprvé, v každém případě to povede k militarizaci všech sfér života, ještě větší mezinárodní izolaci Ruska, sankcím a poklesu všeobecného blahobytu. Obnova zničené infrastruktury a přijetí “lidových republik” do státního rozpočtu také nebude zadarmo - obojí bude stát miliardy rublů, které by jinak mohly být vynaloženy na vzdělání a medicínu. Nepochybujte: jachty ruských oligarchů se nezmenší, ale všem ostatním se začne žít hůře.
\n\nZa druhé, pravděpodobné zhoršení ozbrojené konfrontace s Ukrajinou bude znamenat více mrtvých a zraněných vojáků a civilistů, více zničených měst a vesnic, více krve. I kdyby tento konflikt nepřerostl ve světovou válku, Putinovy imperiální fantazie nestojí za jediný lidský život.
\n\nZa třetí to bude znamenat další šíření takzvaného “ruského světa”: šílené kombinace neoliberální oligarchie, zkostnatělé centralizované moci a patriarchální imperiální propagandy. Tento důsledek není tak zřejmý jako zdražení uzenin a sankce na chytré telefony - ale z dlouhodobého hlediska je ještě nebezpečnější.
\n\nVyzýváme vás, abyste se agresi Kremlu postavili všemi prostředky, které uznáte za vhodné. Proti záboru území pod jakoukoli záminkou, proti vyslání ruské armády na Donbas, proti militarizaci. A nakonec proti válce. Vyjděte do ulic, šiřte informace, mluvte s lidmi ve svém okolí - víte, co máte dělat. Nemlčte. Jednejte. I malý šroubek může zadřít soukolí stroje smrti.
\n\nProti všem hranicím, proti všem říším, proti všem válkám!
\n\n\n\nTranslation: Překlad s laskavým svolením Anarchistické federace.
\n\n(Sergej Naryškin, šéf ruské zahraniční rozvědky, se v odpovědi na Putinovu otázku zarazil a omylem navrhl začlenění DLR a LLR do Ruska, ačkoli tuto část ještě neměl říci nahlas. )_ ↩
\nWe present this article composed by anarchists in Ukraine to give context for how some participants in social movements there see the difficult events that have played out there over the past nine years. We believe that it is important for people everywhere to grapple with the events they describe below and the questions that those developments pose. This text should be read in the context of the other perspectives we have published from Ukraine and Russia.
\n\nThis text was composed together by several active anti-authoritarian activists from Ukraine. We do not represent one organization, but we came together to write this text and prepare for a possible war.
\n\nBesides us, the text was edited by more than ten people, including participants in the events described in the text, journalists who checked the accuracy of our claims, and anarchists from Russia, Belarus, and Europe. We received many corrections and clarifications in order to write the most objective text possible.
\n\nIf war breaks out, we do not know if the anti-authoritarian movement will survive, but we will try to do so. In the meantime, this text is an attempt to leave the experience that we have accumulated online.
\n\nAt the moment, the world is actively discussing a possible war between Russia and Ukraine. We need to clarify that the war between Russia and Ukraine has been going on since 2014.
\n\nBut first things first.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/1.jpg\")
\nIn 2013, mass protests began in Ukraine, triggered by Berkut (police special forces) beating up student protesters who were dissatisfied with the refusal of then-President Viktor Yanukovych to sign the association agreement with the European Union. This beating functioned as a call to action for many segments of society. It became clear to everyone that Yanukovych had crossed the line. The protests ultimately led to the president fleeing.
\n\nIn Ukraine, these events are called “The Revolution of Dignity.” The Russian government presents it as a Nazi coup, a US State Department project, and so on. The protesters themselves were a motley crowd: far-right activists with their symbols, liberal leaders talking about European values and European integration, ordinary Ukrainians who went out against the government, a few leftists. Anti-oligarchic sentiments dominated among the protesters, while oligarchs who did not like Yanukovych financed the protest because he, along with his inner circle, tried to monopolize big business during his term. That is to say—for other oligarchs, the protest represented a chance to save their businesses. Also, many representatives of mid-size and small businesses participated in the protest because Yanukovych’s people did not allow them to work freely, demanding money from them. Ordinary people were dissatisfied with the high level of corruption and arbitrary conduct of the police. The nationalists who opposed Yanukovych on the grounds that he was a pro-Russian politician reasserted themselves significantly. Belarusian and Russian expatriates joined protests, perceiving Yanukovych as a friend of Belarusian and Russian dictators Alexander Lukashenko and Vladimir Putin.
\n\nIf you have seen videos from the Maidan rally, you might have noticed that the degree of violence was high; the protesters had no place to pull back to, so they had to fight to the bitter end. The Berkut wrapped stun grenades with screw nuts that left splinter wounds after the explosion, hitting people in their eyes; that is why there were many injured people. In the final stages of the conflict, the security forces used military weapons—killing 106 protesters.
\n\nIn response, the protesters produced DIY grenades and explosives and brought firearms to the Maidan. The manufacturing of Molotov cocktails resembled small divisions.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/2.jpg\")
\nIn the 2014 Maidan protests, the authorities used mercenaries (titushkas), gave them weapons, coordinated them, and tried to use them as an organized loyalist force. There were fights with them involving sticks, hammers, and knives.
\n\nContrary to the opinion that the Maidan was a “manipulation by the EU and NATO,” supporters of European integration had called for a peaceful protest, deriding militant protesters as stooges. The EU and the United States criticized the seizures of government buildings. Of course, “pro-Western” forces and organizations participated in the protest, but they did not control the entire protest. Various political forces including the far right actively interfered in the movement and tried to dictate their agenda. They quickly got their bearings and became an organizing force, thanks to the fact that they created the first combat detachments and invited everyone to join them, training and directing them.
\n\nHowever, none of the forces was absolutely dominant. The main trend was that it was a spontaneous protest mobilization directed against the corrupt and unpopular Yanukovych regime. Perhaps the Maidan can be classified as one of the many “stolen revolutions.” The sacrifices and efforts of tens of thousands of ordinary people were usurped by a handful of politicians who made their way to power and control over the economy.
\n\nDespite the fact that anarchists in Ukraine have a long history, during the reign of Stalin, everyone who was connected with the anarchists in any way was repressed and the movement died out, and consequently, the transfer of revolutionary experience ceased. The movement began to recover in the 1980s thanks to the efforts of historians, and in the 2000s it received a big boost due to the development of subcultures and anti-fascism. But in 2014, it was not yet ready for serious historical challenges.
\n\nPrior to the beginning of the protests, anarchists were individual activists or scattered in small groups. Few argued that the movement should be organized and revolutionary. Of the well-known organizations that were preparing for such events, there was Makhno Revolutionary Confederation of Anarcho-Syndicalists (RCAS of Makhno), but at the beginning of the riots, it dissolved itself, as the participants could not develop a strategy for the new situation.
\n\nThe events of the Maidan were like a situation in which the special forces break into your house and you need to take decisive actions, but your arsenal consists only of punk lyrics, veganism, 100-year-old books, and at best, the experience of participating in street anti-fascism and local social conflicts. Consequently, there was a lot of confusion, as people attempted to understand what was happening.
\n\nAt the time, it was not possible to form a unified vision of the situation. The presence of the far-right in the streets discouraged many anarchists from supporting the protests, as they did not want to stand beside Nazis on the same side of the barricades. This brought a lot of controversy into the movement; some people accused those who did decide to join the protests of fascism.
\n\nThe anarchists who participated in the protests were dissatisfied with the brutality of the police and with Yanukovych himself and his pro-Russian position. However, they could not have a significant impact on the protests, as they were essentially in the category of outsiders.
\n\nIn the end, anarchists participated in the Maidan revolution individually and in small groups, mainly in volunteer/non-militant initiatives. After a while, they decided to cooperate and make their own “hundred” (a combat group of 60-100 people). But during the registration of the detachment (a mandatory procedure on the Maidan), the outnumbered anarchists were dispersed by the far-right participants with weapons. The anarchists remained, but no longer attempted to create large organized groups.
\n\nAmong those killed on the Maidan was the anarchist Sergei Kemsky who was, ironically, ranked as postmortem Hero of Ukraine. He was shot by a sniper during the heated phase of the confrontation with the security forces. During the protests, Sergei put forward an appeal to the protesters entitled “Do you hear it, Maidan?” in which he outlined possible ways of developing the revolution, emphasizing the aspects of direct democracy and social transformation. The text is available in English here.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/3.jpg\")
Gathering of an anarchist squad.
\nThe armed conflict with Russia began eight years ago on the night of February 26-27, 2014, when the Crimean Parliament building and the Council of Ministers were seized by unknown armed men. They used Russian weapons, uniforms, and equipment but did not have the symbols of the Russian army. Putin did not recognize the fact of the participation of the Russian military in this operation, although he later admitted it personally in the documentary propaganda film “Crimea: The way to the Homeland”.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/4.jpg\")
Armed men in uniforms without insignias blocking a Ukrainian military unit in Crimea on March 9, 2014.
\nHere, one needs to understand that during the time of Yanukovych, the Ukrainian army was in very poor condition. Knowing that there was a regular Russian army of 220,000 soldiers operating in Crimea, the provisional government of Ukraine did not dare to confront it.
\n\nAfter the occupation, many residents have faced repression that continues to this day. Our comrades are also among the repressed. We can briefly review some of the most high-profile cases. Anarchist Alexander Kolchenko was arrested along with pro-democratic activist Oleg Sentsov and transferred to Russia on May 16, 2014; five years later, they were released as a result of a prisoner exchange. Anarchist Alexei Shestakovich was tortured, suffocated with a plastic bag on his head, beaten, and threatened with reprisals; he managed to escape. Anarchist Evgeny Karakashev was arrested in 2018 for a re-post on Vkontakte (a social network); he remains in custody.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/5.jpg\")
Anarchist Alexander Kolchenko after prisoner exchange.
\nPro-Russian rallies were held in Russian-speaking cities close to the Russian border. The participants feared NATO, radical nationalists, and repression targeting the Russian-speaking population. After the collapse of the USSR, many households in Ukraine, Russia, and Belarus had family ties, but the events of the Maidan caused a serious split in personal relations. Those who were outside Kyiv and watched Russian TV were convinced that Kyiv had been captured by a Nazi junta and that there were purges of the Russian-speaking population there.
\n\nRussia launched a propaganda campaign using the following messaging: “punishers,” i.e., Nazis, are coming from Kyiv to Donetsk, they want to destroy the Russian-speaking population (although Kyiv is also a predominantly Russian-speaking city). In their disinformation statements, the propagandists used photos of the far right and spread all kinds of fake news. During the hostilities, one of the most notorious hoaxes appeared: the so-called crucifixion of a three-year-old boy who was allegedly attached to a tank and dragged along the road. In Russia, this story was broadcasted on federal channels and went viral on the Internet.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/6.jpg\")
Fake news from a Russian channel. A woman tells how she saw the executions and the crucifixion of a three-year-old boy.
\nIn 2014, in our opinion, disinformation played a key role in generating the armed conflict: some residents of Donetsk and Lugansk were scared that they would be killed, so they took up arms and called for Putin’s troops.
\n\n“The trigger of the war was pulled,” in his own words, by Igor Girkin, a colonel of the FSB (the state security agency, successors to the KGB) of the Russian Federation. Girkin, a supporter of Russian imperialism, decided to radicalize the pro-Russian protests. He crossed the border with an armed group of Russians and (on April 12, 2014) seized the Interior Ministry building in Slavyansk to take possession of weapons. Pro-Russian security forces began to join Girkin. When information about Girkin’s armed groups appeared, Ukraine announced an anti-terrorist operation.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/7.jpg\")
\nA part of Ukrainian society determined to protect national sovereignty, realizing that the army had poor capacity, organized a large volunteer movement. Those who were somewhat competent in military affairs became instructors or formed volunteer battalions. Some people joined the regular army and volunteer battalions as humanitarian volunteers. They raised funds for weapons, food, ammunition, fuel, transport, renting civil cars, and the like. Often, the participants in the volunteer battalions were armed and equipped better than the soldiers of the state army. These detachments demonstrated a significant level of solidarity and self-organization and actually replaced the state functions of territorial defense, enabling the army (which was poorly equipped at that time) to successfully resist the enemy.
\n\nThe territories controlled by pro-Russian forces began to shrink rapidly. Then the regular Russian army intervened.
\n\nWe can highlight three key chronological points:
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/8.jpg\")
Volunteer fighters carrying out actions in Ilovaisk in 2014.
\nFor the time being (as of February 2022), the parties have agreed on a ceasefire and a conditional “peace and quiet” order, which is maintained, though there are consistent violations. Several people die every month.
\n\nRussia denies the presence of regular Russian troops and the supply of weapons to territories uncontrolled by the Ukrainian authorities. The Russian military who were captured claim that they were put on alert for a drill, and only when they arrived at their destination did they realize that they were in the middle of the war in Ukraine. Before crossing the border, they removed the symbols of the Russian army, the way their colleagues did in Crimea. In Russia, journalists have found cemeteries of fallen soldiers, but all information about their deaths is unknown: the epitaphs on the headstones only indicate the dates of their deaths as the year 2014.
\n\nThe ideological basis of the opponents of the Maidan was also diverse. The main unifying ideas were discontent with violence against the police and opposition to rioting in Kyiv. People who were brought up with Russian cultural narratives, movies, and music were afraid of the destruction of the Russian language. Supporters of the USSR and admirers of its victory in World War II believed that Ukraine should be aligned with Russia and were unhappy with the rise of radical nationalists. Adherents of the Russian Empire perceived the Maidan protests as a threat to the territory of the Russian Empire. The ideas of these allies could be explained with this photo showing the flags of the USSR, the Russian Empire, and the St. George ribbon as a symbol of victory in the Second World War. We could portray them as authoritarian conservatives, supporters of the old order.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/9.jpg\")
The flags of the USSR, the Russian Empire, and the St. George ribbon as a symbol of victory in the Second World War.
\nThe pro-Russian side consisted of police, entrepreneurs, politicians, and the military who sympathized with Russia, ordinary citizens frightened by fake news, various ultra-right indivisuals including Russian patriots and various types of monarchists, pro-Russian imperialists, the Task Force group “Rusich,” the PMC [Private Military Company] group “Wagner,” including the notorious neo-Nazi Alexei Milchakov, the recently deceased Egor Prosvirnin, the founder of the chauvinistic Russian nationalist media project “Sputnik and Pogrom,” and many others. There were also authoritarian leftists, who celebrate the USSR and its victory in the Second World War.
\n\nAs we described, the right wing managed to gain sympathy during the Maidan by organizing combat units and by being ready to physically confront the Berkut. The presence of military arms enabled them to maintain their independence and force others to reckon with them. In spite of their using overt fascist symbols such as swastikas, wolf hooks, Celtic crosses, and SS logos, it was difficult to discredit them, as the need to fight the forces of the Yanukovych government caused many Ukrainians to call for cooperation with them.
\n\nAfter the Maidan, the right wing actively suppressed the rallies of pro-Russian forces. At the beginning of the military operations, they started forming volunteer battalions. One of the most famous is the “Azov” battalion. At the beginning, it consisted of 70 fighters; now it is a regiment of 800 people with its own armored vehicles, artillery, tank company, and a separate project in accordance with NATO standards, the sergeant school. The Azov battalion is one of the most combat-effective units in the Ukrainian army. There were also other fascist military formations such as the Volunteer Ukrainian Unit “Right Sector” and the Organization of Ukrainian Nationalists, but they are less widely known.
\n\nAs a consequence, the Ukrainian right wing accrued a bad reputation in the Russian media. But many in Ukraine considered what was hated in Russia to be a symbol of struggle in Ukraine. For example, the name of the nationalist Stepan Bandera, who is known chiefly as a Nazi collaborator in Russia, was actively used by the protesters as a form of mockery. Some called themselves Judeo-Banderans to troll supporters of Jewish/Masonic conspiracy theories.
\n\nOver time, the trolling contributed to a rise in far-right activity. Right-wingers openly wore Nazi symbols; ordinary supporters of the Maidan claimed that they were themselves Banderans who eat Russian babies and made memes to that effect. The far right made its way into the mainstream: they were invited to participate in television shows and other corporate media platforms, on which they were presented as patriots and nationalists. Liberal supporters of the Maidan took their side, believing that the Nazis were a hoax invented by Russian media. In 2014 to 2016, anyone who was ready to fight was embraced, whether it was a Nazi, an anarchist, a kingpin from an organized crime syndicate, or a politician who did not carry out any of his promises.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/10.jpg\")
Far-right fighters with a swastika and a NATO flag. The Azov battalion has a negative attitude towards NATO; currently, the US does not transfer weapons to Azov.
\nThe rise of the far right is due to the fact that they were better organized in critical situations and were able to suggest effective methods of fighting to other rebels. Anarchists provided something similar in Belarus, where they also managed to gain the sympathy of the public, but not on as significant of a scale as the far right did in Ukraine.
\n\nBy 2017, after the ceasefire started and the need for radical fighters decreased, the SBU (Security Service of Ukraine) and the state government co-opted the right-wing movement, jailing or neutralizing anyone who had an “anti-system” or independent perspective on how to develop the right-wing movement—including Oleksandr Muzychko, Oleg Muzhchil, Yaroslav Babich, and others.
\n\nToday, it is still a big movement, but their popularity is at a comparably low level and their leaders are affiliated with the Security service, police, and politicians; they do not represent a really independent political force. The discussions of the problem of the far-right are becoming more frequent within the democratic camp, where people are developing an understanding of the symbols and organizations they are dealing with, rather than silently dismissing concerns.
\n\nS vypuknutím bojů na Donbase se v roce 2014 antifašistická a částečně i anarchistická scéna rozdělila na ty, kdo podporují svrchovanost Ukrajiny, a ty, kteří stojí za takzvanými lidovými republikami (Doněckou lidovou republikou – DNR a Luhanskou lidovou republikou – LNR), samozvanými státními útvary, jež za ruské podpory vedou vleklý boj s ukrajinskou armádou.
\n\nV prvních měsících války se na alternativní a punkové scéně rozšířil postoj „říci válce ne“, ten však neměl dlouhého trvání. Dynamika situace vtáhla mnoho aktivistů a vedla k vytvoření poměrně stabilního proukrajinského a proruského tábora. Ty nyní zanalyzujeme.
\n\nNěkteří z hnutí se rozhodli aktivně zapojit do probíhajícího konfliktu na straně Ukrajiny. Vzhledem k absenci masové organizace odcházeli první anarchističtí a antifašističtí dobrovolníci do války na Donbase jako jednotlivci, vojenští medici a další dobrovolníci. Pokusili se vytvořit vlastní oddíl, ale kvůli nedostatku znalostí a prostředků neúspěšně. Jsou antifašisté, kteří se dokonce připojili k ultrapravicovému batalionu Azov [mezinárodní pluk, který se zapojil do řady vojenských operací; přinejmenším část bojovníků jsou prokazatelně neonacisté – oddíl má ostatně ve znaku wolfsangel, nacistický symbol; Úřad komisaře pro lidská práva OSN spojuje Azov s válečnými zločiny včetně drancování, mučení a znásilňování – pozn. překl.] a k OUN (Organizaci ukrajinských nacionalistů). Důvody byly prozaické: šlo o nejdostupnější jednotky. V důsledku někteří konvertovali k pravicové politice.
\n\n[Editors’ note: Although we do not know the details of these events—and it is difficult to confirm them while the authors are in the midst of a full-scale war—obviously any supposed anti-fascist or “anarchist” who joined a fascist-organized militia was never really an anarchist in the first place. We preserve this paragraph as it arrived because we believe it is important to be critical and to center the voices of people in the midst of the events. You can read more of our thoughts about it here.]
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/11.jpg\")
Lidé neúčastnící se bojů shromažďovali finanční prostředky na zotavení zraněných z Donbasu či na stavbu protiatomového krytu v mateřské škole poblíž frontové linie. V Charkově také existoval squat Autonomie, otevřené anarchistické sociální a kulturní centrum; v té době se soustředil na pomoc uprchlíkům z východu. Zajišťoval bydlení, vzdělávací aktivity a stálý freeshop, sloužil jako informační bod pro nově příchozí. Kromě toho se stal místem teoretických diskusí. Žel v roce 2018 zanikl.
\n\nPodobné akce byly individuální iniciativou konkrétních lidí a skupin, neděly se v rámci jednotné strategie.
\n\nJedním z nejvýznamnějších fenoménů byla dříve velká radikální nacionalistická organizace Autonomnij Opir (Autonomní odpor, AO). V roce 2012 se začala přiklánět k levici, do roku 2014 se posunula natolik, že se jednotliví členové dokonce označovali za „anarchisty“. Tito aktivisté svůj nacionalismus rámovali jako boj za „svobodu“ a protiváhu nacionalismu ruskému, za vzor si brali zapatistické hnutí a Kurdy. Ve srovnání s ostatními organizacemi byli anarchisty vnímáni jako nejbližší spojenci, takže s nimi někteří spolupracovali, zatímco jiní takovou spolupráci i AO samotný kritizovali. Členové AO se aktivně účastnili dobrovolnických praporů a snažili se mezi vojáky rozvíjet myšlenku „antiimperialismu“. Hájili právo žen na účast ve válce, členky AO se podílely na bojových operacích. AO pomáhal výcvikovým střediskům v přípravě bojovníků a mediků, dobrovolně se hlásil do armády a organizoval sociální centrum Citadela ve Lvově, kde byli ubytováni uprchlíci.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/12.jpg\")
Moscow, 2014: Anarchists marching against Russian aggression.
\nModerní ruský imperialismus je postaven na představě, že Rusko je nástupcem SSSR – nikoliv jako politického systému, ale na územním základě. Putinův režim vnímá sovětské vítězství ve druhé světové válce nikoli jako ideologický triumf nad nacismem, ale jako vítězství nad Evropou, které ukazuje sílu Ruska. V Rusku a jím ovládaných zemích má obyvatelstvo menší přístup k informacím, takže Putinova propagandistická mašinerie se neobtěžuje vytvářet komplexní politickou koncepci. Narativ je v podstatě následující: Rusko je nástupcem SSSR a celé území bývalého SSSR je ruské. Sovětské tanky vjely do Berlína, což znamená, že „to zvládneme znovu“ a ukážeme NATO, kdo je tady pánem. Důvodem, proč se Evropa „rozkládá“, je to, že se tam vymkli kontrole všichni ti homosexuálové a imigranti.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/13.jpg\")
Very popular stickers in Russia in 2014 and 2015. The inscription reads “We can do it again.”
\nIdeologickým základem udržujícím proruský postoj levice bylo tedy dědictví SSSR a vítězství ve druhé světové válce. Protože Rusko tvrdí, že se vlády v Kyjevě zmocnili nacisté a junta, označovali se odpůrci Majdanu za bojovníky proti fašismu a kyjevské juntě. Tato rétorika vyvolala sympatie autoritářské levice – na Ukrajině například organizace Borotba. Během nejvýznamnějších událostí roku 2014 zaujala nejprve vlastenecký, později proruský postoj. Několik jejích aktivistů bylo zabito při nepokojích v Oděse [brutální a chaotické střety pro- a protimajdanských sil kulminující 2. května 2014, kdy bylo zastřeleno šest lidí a desítky dalších vážně zraněny; konflikt vyvrcholil zatlačením proruské strany do budovy, která následně (zřejmě kvůli házení molotovů z obou stran) vzplála a 42 osob zde zahynulo – pozn. překl.]. Část skupiny se také účastnila bojů v Doněcké a Luhanské oblasti, někteří aktivisté tam zahynuli.
\n\nČlenové Borotby popisovali svou motivaci jako boj proti fašismu. Vyzvali evropskou levici, aby solidarizovala s DNR a LNR. Poté co byl hacknut e-mail Putinova politického stratéga Vladislava Surkova, vyšlo najevo, že aktivisté z Ruska obdrželi finanční prostředky a byli pod dohledem Surkovových lidí.
\n\nRuští autoritářští komunisté se separatistickým republikám věnovali z podobných důvodů.
\n\nApolitické antifašisty k podpoře DNR a LNR motivovala přítomnost krajní pravice na Majdanu. I část z nich se účastnila bojů v Doněcké a Luhanské oblasti, někteří tam padli.
\n\nMezi ukrajinskými antifašisty se nacházeli i „apolitičtí“ antifašisté: subkulturně spříznění lidé, kteří měli negativní vztah k fašismu, „protože proti němu bojovali naši dědové“. Jejich chápání tématu se neslo v abstraktní rovině, sami byli často politicky nesoudržní, sexističtí, homofobní, s vlasteneckými city k Rusku a podobně.
\n\nMyšlenka podpory samozvaných republik získala v Evropě širokou podporu mezi levicí. Nejvýznamnějšími stoupenci se stala italská ska-punková kapela Banda Bassotti a německá strana Die Linke. Kromě shromažďování finančních prostředků podnikla Banda Bassotti turné do „Novoruska“. Die Linke, přítomná v Evropském parlamentu, všemožně podporovala proruský narativ a pořádala videokonference s proruskými bojovníky, jezdila na Krym a do neuznaných republik. Mladší členové Die Linke, stejně jako stranická Nadace Rosy Luxemburgové tvrdí, že postoj nesdílí všichni partajníci, ale zjevně jej zastávají nejvýznamnější členové strany, jako je Sahra Wagenknechtová a Sevim Dağdelen.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/14.jpg\")
Banda Bassotti in Donetsk in 2014.
\nMezi anarchisty si proruský postoj popularitu nezískal. Z jednotlivých prohlášení byl nejviditelnější postoj Jeffa Monsona, bojovníka MMA z USA, který má tetování s anarchistickými symboly. Dříve se považoval za anarchistu, ale v Rusku otevřeně pracuje pro vládnoucí stranu Jednotné Rusko a je poslancem Dumy.
\n\nShrneme-li proruský levicový tábor, vidíme práci ruských zvláštních služeb a důsledky ideologické neschopnosti. Ukázkou je, jak po okupaci Krymu oslovili pracovníci ruské FSB [Federální služba bezpečnosti navazující na sovětskou KGB, hlavní domácí „protiteroristická“ kontrarozvědka zabývající se mimo jiné šikanou opozice – pozn. překl.] místní antifašisty a anarchisty a nabídli, že jim umožní pokračovat v činnosti, pokud budou napříště propagovat myšlenku, podle níž má být Krym součástí Ruska. Na Ukrajině existují malé informační a aktivistické skupiny vydávající se za antifašisty, vyjadřující ale hlavně proruské postoje. Mnoho lidí je podezřívá, že pro Rusko pracují. Jejich vliv je minimální, ale dotyční slouží ruským propagandistům jako ti, co „autenticky“ upozorňují na nešvary Ukrajiny.
\n\nExistují také nabídky „spolupráce“ ze strany ruského velvyslanectví a proruských poslanců, jako je Ilja Kiva. Snaží se hrát na negativní postoj k nacistům typu praporu Azov a snaží se aktivisty uplácet. V současné době se k takovému přijímání peněz otevřeně přiznala pouze Rita Bondar. Dříve psala pro levicová a anarchistická média, ale kvůli potřebě financí psala pod pseudonymem pro mediální platformy spojené s ruským propagandistou Dmitrijem Kiselevem.
\n\nV samotném Rusku jsme svědky likvidace anarchistického hnutí a nástupu autoritářských komunistů, kteří vytlačují anarchisty z antifašistické subkultury. Jedním z nejpříznačnějších momentů poslední doby je loňské uspořádání antifašistického turnaje na památku „sovětského vojáka“.
\n\nJeště před deseti lety by se myšlenka na plnohodnotnou válku v Evropě zdála šílená, protože si sekulární evropské státy jednadvacátého století hrají na „humanismus“ a své zločiny maskují. To, co nyní mění situaci, je Rusko. Byli jsme svědky okupace Krymu a následných zfalšovaných referend, války na Donbase a sestřelení letadla MH17. Ukrajina neustále zažívá hackerské útoky a bombové hrozby, a to nejen ve státních budovách, ale i uvnitř škol a školek.
\n\nV Bělorusku se proruský diktátor Lukašenko v roce 2020 drze prohlásil za vítěze zmanipulovaných voleb. Následné povstání naštvané, prodemokraticky naladěné společnosti, jím otřáslo. Situaci změnilo přistání letadel ruské FSB, běloruské vládě se podařilo protesty násilně potlačit.
\n\nPodobný scénář se odehrál v Kazachstánu: režimem otřásly prudké lidové protesty, v rámci Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti ale přijely armády Ruska, Běloruska, Arménie a Kyrgyzstánu poskytnout „bratrskou pomoc“, aby povstání, již tak zasažené tvrdou represí, dorazily.
\n\nRuské speciální služby vylákaly uprchlíky ze Sýrie do Běloruska, aby vyvolaly konflikt na hranicích s Evropskou unií. Byla také odhalena skupina FSB, která se zabývala politickými vraždami za použití známého „novičoku“. Kromě Skripalových a Navalného zabíjeli v Rusku i další politické osobnosti. Putinův režim na všechna obvinění reaguje slovy: „My za to nemůžeme, všichni lžete.“ Současně se snaží, aby se obvinění nepotvrdila. Mezitím sám Putin před půl rokem napsal text, v němž tvrdí, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ a měli by být spolu. Vladislav Surkov (politický stratég ruské státní politiky spojený s vládami loutkových republik na Donbase) zveřejnil článek, kde prohlásil, že „impérium se musí rozšířit, jinak zanikne“.
\n\nKdyž to vezmeme kolem a kolem, pravděpodobnost plnohodnotné války je teď vysoká – letos ještě o něco vyšší než loni. A ani ti nejbystřejší analytici pravděpodobně nebudou schopni předpovědět, kdy přesně začne. Napětí v regionu by možná zmírnila revoluce v Rusku, jak jsme však psali výše, tamní protestní hnutí bylo zadušeno.
\n\nAnarchisté na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku většinově přímo nebo nepřímo podporují ukrajinskou nezávislost. Je to proto, že i přes veškerou nacionální hysterii, korupci a velký počet nacistů vypadá Ukrajina ve srovnání s Ruskem a jím ovládanými zeměmi jako ostrov svobody. Země si zachovává takové – na poměry postsovětského regionu tak unikátní – výdobytky, jako je možnost vyměnit prezidenta, parlament s větší než nominální mocí a právo na pokojné shromažďování. V některých případech, byť podle toho, jak moc dává veřejnost pozor, fungují soudy podle pravidel. Neřekneme nic nového, když konstatujeme, že ve srovnání s Ruskem je nám lépe. Jak napsal Bakunin: „Jsme pevně přesvědčeni, že i ta nejnedokonalejší republika je tisíckrát lepší než nejosvícenější monarchie.“
\n\nUkrajina má mnoho problémů, ale ty se spíše vyřeší bez zásahu Ruska než s ním.
\n\nMáme tedy v případě invaze bojovat s ruskými vojsky? Domníváme se, že odpověď zní ano. Mezi možnosti, které ukrajinští anarchisté v současné době zvažují, patří vstup do ozbrojených sil Ukrajiny, zapojení do teritoriální obrany [místně formované dobrovolnické oddíly, které mají teoreticky sloužit k boji s menšími útvary nepřítele, jako jsou výsadky a sabotérská komanda, pozn. překl.], partyzánství a dobrovolnictví.
\n\nUkrajina je nyní v čele boje proti ruskému imperialismu. Ten má dlouhodobé plány na zničení demokracie v Evropě. Víme, že tomuto nebezpečí je zatím věnována malá pozornost. Pokud však sledujete výroky vysoce postavených politiků, krajně pravicových organizací a autoritářských komunistů, časem zjistíte, že v Evropě již existuje rozsáhlá špionážní a kolaborační síť. Například někteří vrcholní představitelé po odchodu z funkce získávají místo v ruské ropné společnosti (Gerhard Schröder, François Fillon).
\n\nHesla „Řekni ne válce!“ nebo „Je to jen válka impérií, USA a Ruska“ považujeme za neúčinná a populistická. Anarchistické hnutí nemá na proces, kterým se konflikt zrodil a probíhá, žádný vliv, podobná prohlášení prostě nic nezmění.
\n\nNáš postoj vychází z toho, že nechceme utíkat, nechceme být rukojmími a nechceme se nechat zabít bez boje. Stačí se podívat na Afghánistán a pochopíte, co může znamenat „ne válce“: když Tálibán zvítězil, lidé hromadně prchali, umírali v chaosu na letišti a ty, kteří zůstali, zasáhly čistky. To se děje i na Krymu – a můžete si představit, co se bude dít po invazi Ruska v dalších oblastech Ukrajiny.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/15.jpg\")
Afghanistan, 2021: People try to get on a NATO plane to escape the Taliban.
\nCo se týče postoje k NATO, autoři tohoto textu se dělí podle postoje. Někteří z nás mají v dané situaci k alianci pozitivní přístup. Je zřejmé, že Ukrajina nemůže Rusku čelit sama. I když zohledníme velké počty dobrovolníků, jsou zapotřebí moderní technologie a zbraně. Kromě NATO nemá Ukrajina žádné spojence, kteří by jí s tím mohli pomoci.
\n\nZde můžeme připomenout příběh syrského Kurdistánu, Rojavy. Místní obyvatelé byli nuceni spolupracovat s NATO proti takzvanému Islámskému státu, jedinou alternativou byl útěk nebo smrt. I díky tomuto případu ale dobře víme, že podpora ze strany NATO může velmi rychle zmizet, pokud Západ získá nové zájmy nebo se mu podaří vyjednat s Putinem nějaké kompromisy.
\n\nPřípadná ruská invaze zkrátka nutí Ukrajince hledat spojence. Ne na sociálních sítích, ale v reálném světě. Anarchisté nemají na Ukrajině ani jinde dostatek prostředků, aby mohli účinně reagovat na invazi Putinova režimu. Proto je třeba uvažovat o přijetí podpory od NATO.
\n\nNa druhou stranu je část autorů toho názoru, že NATO i EU posílením svého vlivu na Ukrajině upevní současný systém divokého kapitalismu a dále zhorší možnosti sociální revoluce. V systému globálního kapitalismu, jehož vlajkovou lodí jsou USA jako vůdce NATO, je Ukrajině přisouzeno místo skromného pohraničníka: dodavatele levné pracovní síly a zdrojů. V této perspektivě je důležité, aby si ukrajinská společnost uvědomila potřebu nezávislosti na všech imperialistech. V souvislosti s obranyschopností země by se neměl klást důraz na význam techniky NATO a podporu pravidelné armády, ale potenciál společnosti pro partyzánský odpor zdola.
\n\nVálku považujeme především za válku proti Putinovi a jím ovládaným režimům. Kromě prozaické motivace nežít pod diktaturou vidíme potenciál v ukrajinské společnosti, která je jednou z nejaktivnějších, nejnezávislejších a nejvzpurnějších v regionu. Dlouhá historie odporu obyvatelstva za posledních třicet let je toho pádným důkazem. To dává naději, že u nás mají živnou půdu koncepty přímé demokracie.
\n\nNaše postavení outsidera během Majdanu i války mělo na hnutí demoralizující vliv. Osvětová činnost byla ztížena, protože ruská propaganda si monopolizovala slovo „antifašismus“. Vzhledem k přítomnosti symbolů SSSR mezi proruskými bojovníky byl postoj ke slovu „komunismus“ krajně negativní, takže i spojení „anarchokomunismus“ se vnímalo negativně. Stín pochybnosti na anarchisty vrhala v očích obyčejných lidí i prohlášení proti proukrajinské ultrapravici. Existovala tu nevyřčená dohoda, že fašisté nebudou útočit na anarchisty a antifašisty, pokud nebudeme vystavovat své symboly na shromážděních a podobně. A pravice měla v rukou spoustu zbraní, situace vyvolávala pocit frustrace. Policie pořádně nefungovala, takže mohl být leckdo bez následků snadno zabit. Například v roce 2015 byl zastřelen proruský aktivista Oles Buzina [otevřeně proruský publicista angažující se dlouhé roky v nejrůznějších veřejných kauzách – deklarativně antifašista, ale kritizován za sexismus a homofobii; podezření za vraždu padlo na ukrajinskou ultrapravici – pozn. překl.].
\n\nTo vše povzbudilo anarchisty, aby k věci přistupovali vážněji.
\n\nOd roku 2016 se rozvíjel radikální underground. Radikálnější anarchistické zdroje vysvětlovaly, jak si pořídit zbraně a zakládat skrýše – v minulosti přitom zmiňovaly maximálně Molotovovy koktejly.
\n\nV anarchistickém prostředí se stalo přijatelným mít legální zbraně, začala se objevovat videa z anarchistických výcvikových táborů.
\n\nDozvuky těchto změn zasáhly Rusko a Bělorusko. V Rusku FSB zlikvidovala síť anarchistických skupin, které měly legální zbraně a cvičily airsoft. Zatčené mučili elektrickým proudem, aby se přiznali k „terorismu“, výsledkem byly tresty od 6 do 18 let vězení. V Bělorusku byla při pokusu o překročení hranice z Ukrajiny zadržena skupina anarchopartyzánů vystupující pod názvem Černý prapor. Měli u sebe střelnou zbraň a granát; jeden ze zatčených, Igor Olinevič [v kauze s tím spojené byl v Bělorusku odsouzen na 20 let vězení – pozn. překl.], uvedl, že si zbraň koupil v Kyjevě.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/16.jpg\")
Anarchist rebel group “Black Flag”
\nZměnil se také zastaralý přístup anarchistů k ekonomické agendě: jestliže dříve většina pracovala na špatně placených místech „blíže utlačovaným“, nyní se mnozí snaží najít práci s dobrým platem, nejčastěji v IT sektoru.
\n\nPouliční antifašistické skupiny obnovily činnost a zapojily se do odvetných akcí proti neonacistickým útokům. Mimo jiné uspořádaly antifašistický turnaj bojových umění „No Surrender“, natočily dokumentární film s názvem Hoods, který vypráví o zrodu kyjevské Antify. Anarchisté se také věnují monitoringu ultrapravice.
\n\nAntifašismus nabyl důležitosti i proto, že k již tak velkému počtu místních ultrapravicových aktivistů sem přibylo i mnoho známých neonacistů z Ruska (Sergej Korotkič, Alexej Levkin), zbytku Evropy (Denis „White Rex“ Kapustin), a dokonce z USA (Robert Rando).
\n\nI v takových podmínkách existují aktivistické skupiny různého druhu (klasičtí anarchisté, queer anarchisté, anarchofeministky, Food Not Bombs, ekoiniciativy a podobně), stejně jako malé informační platformy. Nedávno se objevil politicky nabitý antifašistický zdroj na Telegramu, @uantifa.
\n\nDřívější napětí mezi jednotlivými skupinami postupně vyprchává, probíhá mnoho společných akcí a jednotná účast na sociálních konfliktech. Mezi největší z nich patří kampaň proti deportaci běloruského anarchisty Alexeje Bolenkova (kterému se podařilo vyhrát soud s ukrajinskými speciálními službami a zůstat na Ukrajině) a obrana jedné z kyjevských čtvrtí (Podil) před policejními nájezdy a útoky ultrapravice.
\n\nNa společnost jako celek máme stále velmi malý vliv. Je to do značné míry proto, že samotná myšlenka organizovaných anarchistických struktur byla dlouho ignorována nebo popírána – na tento nedostatek si ve svých pamětech ostatně stěžoval už Nestor Machno. Anarchistické skupiny byly v minulosti velmi rychle rozmetány SBU (Bezpečnostní službou Ukrajiny) nebo krajní pravicí.
\n\nNyní jsme se dostali ze stagnace a rozvíjíme se, a proto očekáváme nové represe a nové pokusy SBU o kontrolu hnutí.
\n\nNaši roli lze v tuto chvíli označit jako vytváření nejradikálnějšího křídla demokratického tábora. Zatímco si liberálové jdou v případě útoku ultrapravice nebo policie stěžovat té samé policii, anarchisté raději nabízejí v podobných situacích ostatním skupinám spolupráci a přicházejí bránit místa a akce, kde útok hrozí.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/15/17.jpg\")
\nSnažíme se vytvářet horizontální vazby ve společných zájmech tak, aby komunity mohly řešit vlastní potřeby včetně sebeobrany. Tím se výrazně lišíme od běžné ukrajinské politické praxe, kde je obvyklé se sdružovat kolem centrálních organizací, lídrů nebo policie – a tyto organizace či vůdci jsou často podplaceni a jejich následovníci oklamáni. Policie může například chránit akce LGBTQ+ komunity, ale rozzlobí se, pokud se tito lidé připojí ke vzpouře proti policejní brutalitě. Vlastně právě proto vidíme v našich myšlenkách potenciál – ale pokud vypukne válka, hlavní bude znovu schopnost účastnit se ozbrojeného konfliktu.
\n\nFor further reading, you could start with Anarchist Fighter’s response to this article.
\n\n" }, { "id": "https://crimethinc.com/2022/02/03/ukrajina-mezi-mlynskymi-kameny-anarchiste-a-anarchistky-v-regionu-kterym-zmita-hrozba-valky", "url": "https://crimethinc.com/2022/02/03/ukrajina-mezi-mlynskymi-kameny-anarchiste-a-anarchistky-v-regionu-kterym-zmita-hrozba-valky", "title": "Ukrajina mezi mlýnskými kameny : Anarchisté a anarchistky v regionu, kterým zmítá hrozba války", "summary": "Anarchists in and around Ukraine speak on the looming threat of war with Russia.", "image": "https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/03/header.jpg", "banner_image": "https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/03/header.jpg", "date_published": "2022-02-03T21:38:00Z", "date_modified": "2025-03-02T02:28:06Z", "tags": [ "Ukraine", "war", "civil war", "Russia", "militarism", "Belarus" ], "content_html": "In hopes of providing crucial background on the current tensions between Russia, Ukraine, the United States, and other members of the North Atlantic Treaty Organization (NATO), we present the transcript of an excellent interview with an anarchist in Ukraine, followed by another perspective contributed by a Ukrainian anarchist from Lugansk who is now located in Kiev. We are awaiting another text from a group of Ukrainian anarchists, which we hope to publish shortly.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/03/5.jpg\")
\nJak se dozvídáme z masmédií téměř každou hodinu, napětí mezi Ruskem, Ukrajinou, USA a dalšími členy NATO sílí. Kapitalistická impéria se přetahují o lidské zdroje a přírodní bohatství. V neposlední řadě se musí pochlubit a zachrastit moderním zbrojním arzenálem, na nějž vytahali peníze z našich kapes. Zbrojní průmysl má vždy lidi ve vysoké politice. Hromadění válečné techniky kolem ukrajinských hranic, ať už se jedná o techniku ruskou nebo NATO, může sloužit i prozaičtějším cílům, třeba upevnění nestabilních mocenských pozic. Ať tak nebo tak, situace může opět přerůst v intenzivní otevřený konflikt, kde vítězí jen kapitál a smrt.
\n\nV uplynulých měsících jsme mohli pozorovat ruské jednotky v Kazachstánu a Bělorusku, stvrzující Putinovu roli garanta postsovětských diktatur a ukazující na jeho rostoucí ambice. Balance moci je po mnohých lidových povstáních v rusosféře nejistá. Spojené státy nyní ve východní Evropě také rozmísťují jednotky a stupňují napětí při honbě za soupeřícími kořistnickými ambicemi. Ukrajinský prezident Vladimir Zelenski, který loni zahájil tažení proti Putinovým spojencům v zemi, nedávno požádal Bidena, aby se jeho administrativa mírnila ohledně prohlášení o hrozícím konfliktu. To však neznamená, že hrozba války netrvá, Zelenski se jen stará o byznys, který musí frčet válka neválka.
\n\nVyhlídky ruské invaze nutí anarchisty a anarchistky klást si nepříjemné otázky. Jak máme vzdorovat ruské agresi, aniž bychom hráli do karet USA a dalším mocnostem? Jak máme odporovat ukrajinským kapitalistům a fašistům, aniž bychom přímo či nepřímo potvrdili Putinův příběh na ospravedlnění invaze? Záleží obyčejným lidem na Ukrajině a v okolních zemích víc na životech nebo na svobodě?
\n\nA co když zde není jediným nebezpečím válka? Jak se vyhnout tomu, aby se naše hnutí redukovalo na stafáž etatistických sil, aniž bychom v době eskalujícího konfliktu skončili jako bezvýznamný element? Jak budeme během války pokračovat v organizování se proti všem formám útlaku bez toho, abychom přijali stejnou logiku jako státotvorci?
\n\nNení to poprvé, co situace na Ukrajině klade složité otázky. V roce 2014 během Majdanu1, který svrhnul vládu Viktora Janukovyče, si nacionalisté a fašisté vydobyli pevné pozice. Jak jeden svědek konstatoval:
\n\n\n\n\n„Ukrajinské levicové a anarchistické hnutí jako takové se ocitlo mezi mlýnskými kameny. Pokud Majdan vyhraje… je už nyní možné předvídat vzestup nových militantně založených ultrapravicových organizací, které budou terorizovat své politické oponenty. Pokud vyhraje Janukovyč, potom zasáhne všechny, kdo nejsou k autoritám loajální, vlna tvrdých represí.“ (Lvov, únor 2014)
\n\n \n
This interview from those days describes the situation. It’s important to emphasize that nothing was inevitable about this: a more vibrant anarchist movement could have produced different results in Kiev, as it did in Kharkiv.
\n\nV té době popisovali anarchisté vzestup fašistů v rámci Majdanu jako „reakční protiútok v prostoru sociálních hnutí“.
\n\n\n\n\n„Tohle může být znamení ještě horších zítřků – můžeme si představovat budoucnost soupeřících fašismů, kde se stává možnost boje za skutečné osvobození kompletně neviditelná.“
\n
Od té doby uplynulo osm let. Tragédie na Ukrajině – od roku 2014 přes Ruskem podporované povstání v Doněcku a Luhansku až po dnešek – ukazují katastrofické následky slabosti antiautoritářského hnutí v Rusku, na Ukrajině a v USA.
\n\n\nhttps://twitter.com/PeterGelderloos/status/1486440722752540674\n\n\n
V tomto kontextu vidíme státní aktéry na obou stranách konfliktu, jak mobilizují diskurzy antifašismu a antiimperialismu k získávání dobrovolníků a k delegitimizaci svých nepřátel. Fašisté a samozvaní antifašisté jakbysmet bojují dlouhá léta na obou stranách rusko-ukrajinského konfliktu a podobně zastánci obou stran označují tu druhou za imperialistickou. V průběhu 21. století bude pravděpodobně víc a víc ozbrojených konfliktů, které se budou snažit verbovat anarchisty, antifašisty a antiimperialisty. Neměli bychom stát lhostejně stranou všech konfrontací, ani se nechat donutit pocitem naléhavosti přivést ke špatným rozhodnutím. Podobně, pokud budeme váhání zaujmout nějakou pozici omlouvat tím, že je situace komplikovaná a na obou stranách jsou špatní lidé, budeme nést díl zodpovědnosti za masakr, který vyplyne.\nBefore presenting the perspectives from Ukraine, we’ll review some of the other proposals regarding how anarchists might engage.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/03/6.jpg\")
A simpler time: anarchists in Kiev on May Day, 2013.
\nFinský anarchista Antti Rautiainen, který strávil několik let v Rusku, argumentuje, že nejvyšší prioritou je postavit se proti dobyvačné válce Ruska:
\n\n\n\n\n„Výsledky prvních třiceti let ,demokracie‘ na Ukrajině jsou jemně řečeno nepřesvědčivé. Ekonomika a média jsou v rukou soupeřících oligarchů, korupce dosahuje rekordních rozměrů, ekonomický rozvoj zaostává za mnoha africkými zeměmi a k tomu všemu je země pro celý svět centrem neonacismu. Tyhle problémy jsou víceméně domácího ražení a nejedná se o důsledek intrik Kremlu.
\n\nJenže alternativa je ještě horší.“
\n
Putinova vláda je vlastně KGB bez socialismu. Pro Putinovy poskoky je běžné policejní násilí používané k potlačení disentu spolu s vykonstruovanými konspiračními případy a mučením rutinou. Podle Anttiho „není Putin jenom evropským policajtem, on je policajtem světovým“ – od Sýrie po Myanmar, kdekoliv nějaký diktátor mučí a zabíjí své lidi, tam je Putin, aby ho podpořil. (O ruské represivní mašině pravidelně informujeme – poslední kauzy: Síť, Transparent, Minecraft…)
\n\nAntti argumentuje (na rozdíl od ukrajinských anarchistů), že v případě ruské invaze by anarchisté měli podporovat ukrajinskou armádu a že v případě ruské okupace by měli být připraveni spolupracovat přímo s etatistickou organizací odporu, pokud nějaká silná bude existovat.
\n\nTo vyvolává množství složitých otázek. Jsou anarchisté v pozici poskytnout národní armádě užitečnou pomoc? Pokud ano, měli by tak učinit? Jak by mohli podporovat ukrajinskou armádu, aniž by tím umožnili, aby byla nebezpečnější pro sociální hnutí a menšiny, nemluvě o legitimizaci fašistického pluku Azov? Jednou ze zásad třístranné války je, že nesmíte posilovat jednoho protivníka, abyste porazili druhého. To ilustruje rána osudu, která zasáhla anarchisty na Ukrajině před stoletím, když dali přednost porážce reakcionářské bílé armády, jen aby byli zrazeni a povražděni Trockého rudou armádou.
\n\n\nhttps://twitter.com/wrkclasshistory/status/1464136850503786505\n\n\n
Pokud se anarchisté rozhodnou spolupracovat s etatistickými skupinami – tak jako v Rojavě a na dalších místech – o to důležitější je formulovat kritiku státní moci a důsledně analyzovat výsledky podobných experimentů.
\n\nNejlepší alternativou militarismu by bylo vybudovat mezinárodní hnutí, které by bylo schopno paralyzovat armády všech národů. Někteří ukrajinští radikálové se celkem pochopitelně cynicky vyjádřili ohledně pravděpodobnosti, že obyčejní Rusové budou bránit Putinovu válečnému tažení. To nám připomíná revoltu v Hongkongu v roce 2019, k níž někteří účastníci přistupovali také podle etnicity. Ve skutečnosti by jedinou věcí, která by mohla zlomit dominanci čínské vlády nad metropolí, byla mocná revoluce v samotné Číně.
\n\nVzhledem k tomu, že Rusko dokázalo prosadit svou agendu na Donbase zčásti kvůli napětí mezi ukrajinskou a ruskou identitou, protiruské nálady budou hrát jen do karet Putinovi. Cokoliv, co se polarizuje proti ruskému lidu, jazyk nebo kultura, usnadní úsilí ruského státu vytvořit malou separatistickou republiku. Podíváme-li se na historii nacionalismu, vidíme, že jakýkoliv odpor proti ruské vojenské agresi, který posiluje moc ukrajinského nacionalismu, pouze vydláždí cestu budoucímu krveprolití.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/03/7.jpg\")
A small protest in Kiev in 2018 against the Turkish invasion of Afrin. As we argued, anarchists can oppose military invasions without endorsing other state agendas.
\nBěloruští anarchisté se k otevřenému intenzivnímu konfliktu vyjádřili celkem jasně:
\n\n\n\n\n„Anarchisté nebyli válkám nikdy nakloněni, protože odvádějí pozornost společnosti od skutečných problémů, které nás obklopují na všední bázi. Namísto úsilí o svobodu řeší společnost úspěchy na frontové linii. Mezinárodní solidaritu nahrazuje nacionalismus, který proměňuje bratry, sestry a kamarády v nepřátele na život a na smrt. Na válce není pozitivní vůbec nic. Válka je triumfem misantropické ideologie moci. Dnes, jako kdykoliv předtím, je válka byznysem vládců, až na to, že v ní umírají obyčejní lidé. Ve vlasteneckém tranzu nebo jen pro peníze.“
\n\n \n
Globální anarchistické hnutí však zatím není schopné lidem na Ukrajině nabídnout přesvědčivou alternativu k válce. Stejně jako povstání v Kazachstánu bylo potlačeno brutální silou, snad všechna povstání po celém světě od roku 2019 selhala a nedokázala svrhnout nenáviděnou vládu. Žijeme v době propojené globální represe a elementární problémy, které tahle skutečnost způsobuje, musíme teprve vyřešit. Krvavá občanská válka, která drtí Sýrii – zčásti jako následek Putinovy podpory Assadova režimu –, je příkladem, jak by mohlo vypadat mnoho zemí světa, pokud budou revoluce dále selhávat a jejich místo zaplní občanské války. Možná že nedokážeme zabránit nadcházejícím válečným konfliktům, ale je stále na nás, abychom vyřešili, jak uvnitř těchto konfliktů pokračovat v úsilí o revoluční změnu.
\n\nIt is worth noting, in passing, that at least one Ukrainian anarchist, an editor of the magazine Assembly in Kharkov, does not seem to be particularly concerned about a Russian invasion of Ukraine, considering it an overblown fabrication of Western media outlets. Hopefully this person is correct—though we note that Russian and Belarusian media have also been publishing dramatic stories about a looming conflict over Ukraine.
\n\nPřestřelka mezi impérii může mít katastrofické následky, zároveň je tento konflikt trochu iluzorní. Mocnosti jsou ovládané přímo či nepřímo oligarchy, jejich politika tudíž musí jít na ruku nadnárodnímu kapitálu. Na tuhle skutečnost upozornili ve svém komuniké švédští anarchisté v souvislosti s potlačením povstání v Kazachstánu:
\n\n\n\n\n„Ruské bajonety ubránily trůn Putinova vazala Tokajeva. Ale nejen jeho. Jen se podívejte na produkci ropy, jednoho z hlavních odvětví kazachstánské ekonomiky. Západní korporace mají v ropném průmyslu země obrovské kapitálové podíly. Pokud by rebelové zvítězili, mohl by být majetek korporací lidmi vyvlastněn. Ruská intervence a potlačení povstání zajistilo krvavou ,stabilitu‘ pro oligarchický režim stejně jako pro západní kapitalisty parazitující na přírodním bohatství Kazachstánu.
\n\nJednou ze západních korporací aktivních v Kazachstánu je Shell. V ropném poli Karachaganak, jednom ze tří největších v zemi, drží 30% podíl. A nejedná se o jediné jmění, které korporace v zemi drží. Není žádným překvapením, že ruský režim vyslal jednotky na pomoc Shellu. Shell je investorem výstavby plynovodu Nord Stream 2 a soustavně lobbuje za zájmy ruského režimu v evropské politice. (…)
\n\nTeorie a praxe, která sjednocuje odpor proti diktaturám, kapitalismu, imperialistickým válkám a destrukci přírody do jednoho velkého boje, se nazývá anarchismus. Dosažení skutečného osvobození od všech forem útlaku proběhne pod černým praporem anarchie.
\n\nNyní může ruský stát rozpoutat další imperialistickou válku. Chceme apelovat na ruské vojáky: jste vysláni, abyste zabíjeli a umírali za zájmy chamtivých a krutých vládců a boháčů. Pokud válka vypukne, odzbrojte důstojníky, dezertujte, zbraně vezměte s sebou a přidejte se k revolučnímu hnutí.“
\n
![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/03/2.jpg\")
\nThis interview was conducted by a Belarusian anarchist currently living abroad with an anarchist activist involved in different struggles in Ukraine. The audio version can be found at Elephant in the Room.
\n\nAlready, for several weeks, Russian forces have been gathering at the Ukrainian border, with a possibility of invasion. We got in touch with a comrade who can explain to us a little bit more what is happening there and what to expect.
\n\nToday, we have a comrade and a friend, Ilya, an anarchist activist who’s currently staying in Ukraine. Hey, Ilya.
\n\nHello, hello.
\n\n\nhttps://twitter.com/bad_immigrant/status/1487864014302502922\n\n\n
Thanks a lot for actually agreeing to this interview. Today, we’ll be talking a lot about different things. I think for a lot of people what is happening in Ukraine is really confusing, and there’s a lot of misunderstanding and a lot of propaganda going on from both sides, I believe. But before we jump to the story of the current possibility of an invasion, I would like to talk about the position of Ukraine in post-Soviet times. Where was it politically after the collapse of the Soviet Union, and why was it so important for Russian elites to maintain influence and exercise control over the political processes in Ukraine?
\n\nFirst of all, thanks a lot for having me here.
\n\nAbout the position of Ukraine after the Soviet Union collapsed, I would say that it was quite turbulent. It passed through several different phases. Under President [Leonid] Kuchma and through most of the 1990s, it was a loose state of different oligarchical groups competing for different spheres of power. (To some extent, it exists like this through today.) But also, it’s important to note that in this period, in the 1990s, the Russian state’s policy was very different from how it is now. Under the Yeltsin presidency, it was not a particularly imperialist policy, as far as I can estimate at least. Of course, there was very close interaction between the two governments, both business and state authorities between Russia and Ukraine. But it was not as though Ukraine was expected to be subordinate to Russia, even though a lot of economic ties and dependencies had already existed already between Russia and Ukraine within the Soviet Union, ties which continued to exist after it collapsed.
\n\nThe situation changed when Kuchma left the presidency and a competition between the [Ukrainian] Presidents [Viktor] Yanukovych and [Viktor] Yushchenko emerged. Viktor Yushchenko represented this more Western- and national-oriented perspective. This conflict came to its peak during the first Maidan protests1 in 2004, I would say. Yushchenko won, and because of this, this more Western course of politics and this course of distancing from Russia was the prevailing political current for a while in Ukraine. In 2008, when the war in Georgia (over southern Ossetia) happened, Ukraine definitely took sides—just politically, not militarily—more with the Georgian side of that conflict.
\n\nBut it’s important to understand that within Ukraine, there are many different cultural groups, groups of business and political interests, and groups of different ideological tendencies. They are not all equal to each other. It’s a really complex and multi-layered mosaic, which creates a lot of confusion and a lot of different political currents and developments. These are not easy to follow and understand even from inside of Ukraine, sometimes.
\n\nSo even though Yushchenko won for a while, conflict existed between—for example—more Western and more anti-Russian oriented groups of the population, on one side, and on the other side, more pro-Russian groups, or, I might say, groups with a post-Soviet or Soviet mentality. And this conflict was also taking place between political groups that promoted a more Western course and those, like some oligarchical clans and mafia clans, who were more open to interacting with Russia and with the Russian authorities. It’s important to understand that in Ukraine, there is a lot of corruption; a lot of shady politics are going on behind closed doors all the time. Much more than in Europe, for example—even though we all know that in Europe these also exist—the official declarations of the local authorities don’t necessarily correspond with their actual activities.
\n\nSo after the presidency of Yushchenko, Yanukovych returned to running for the presidency and finally won elections [in 2010]. After this, the situation became very unclear, because he took a very sly approach, I would say—constantly trying to pretend to deal both with the West and with Russian authorities. Because of this, he created a lot of confusion within the population. After first making some agreements with the European Union, he unexpectedly tried to cancel them and to move more officially into the sphere of Russian influence. This created a lot of disagreement and unrest, which gave rise to the [second] Maidan protests, which started in the late autumn of 2013.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/03/4.jpg\")
Russian military drills.
\nTalking about the Maidan protests: can you sum up a little bit what happened there (but in a really short version, because the story is really long), with the key points that might be interesting about who was participating, why was it provoked, and what were the results of the Maidan?
\n\nYeah, sure. Of course, it’s very hard really to describe it briefly, but I will try the best I can. At first, it began with mainly student protests. These appeared after the [aforementioned] political steps by Yanukovych, which were very unpopular among the population, and among the youth especially. Many people were very supportive of becoming closer to the European Union: of having the possibility to go to the EU without visas and other forms of collaboration. So when Yanukovych stepped back from this line that he had previously declared, it was the trigger for the large protests involving youth, mainly student youth, in November 2013.
\n\nBut it was not only the youth who were unhappy with the politics of Yanukovych. So, after the youth were beaten badly by riot police, this provoked an intense retaliation from broader parts of Ukrainian society. Starting from that point, the protests became multi-layered, multi-class protests, which drew in different strata from society to participate. Many people from different regions of Ukraine came into the streets of Kiev and also to many other cities, in both eastern and western parts of the country. People came to the streets and also, after a while, started to occupy administrative buildings. The most intense protests took place in Kiev and also in several western cities, which are believed to be more pro-Western, more distant from Russia, more Ukrainian speaking, and the like.
\n\nThe conflict went through several stages of worsening confrontations, then a temporary pacification. But then, in February [2014], it came to its peak. The final conflict started as protesters tried to occupy the parliamentary building in Kiev, and also to come to the presidential office demanding the immediate resignation of President Yanukovych due to his repression, corruption, and pro-Russian politics. The retaliation from the riot police and special forces was super harsh; about one hundred people were killed. Then it came to a stage of open confrontation, even armed confrontation we could say, between the side of the protesters and the side of the government. That was the moment when some shady stuff started to develop. Yanukovych just disappeared after several days in mid-February and then appeared in Russia.
\n\nWhen he fled, that was the moment of the collapse of the more pro-Russian regime in Ukraine. This was the turning point from which current situation started to develop.
\n\nRight. And he forgot his golden baguette2 when he left, right?
\n\nYes, yes, exactly—and a lot of other things! [laughs]
\n\nA lot of people in the West, influenced by Russian propaganda and the disinformation campaign, started to believe the narrative that what happened in Ukraine back in 2014 was a fascist coup supported by NATO. Some journalists—also liberals, but besides liberals, there were also anarchists and leftists who reproduced that narrative—argued that it was a NATO coup and that a fascist government was established afterwards.
\n\nCan you evaluate that narrative? Was it like that, or was there something else happening at that point?
\n\nYes, I think I can speak about it confidently, because I participated in the events myself. I was in Kiev for nine days in the very hot phase of the conflict in February. So what I witnessed personally was the really popular movement in which hundreds of thousands of people [participated]. When I discussed it later with some Western comrades, I heard these speculations about what NATO did behind the scenes and a Nazi coup and stuff like this. Other people answered that, OK, if there were hundreds of thousands of people on the streets, it could not be just an orchestrated coup or something like that.
\n\nThe far right participated in this, of course. They participated actively, made effective political developments in this, and were very aggressive, very dominant, and successful to a certain point. But they were still a minority in these protests, of course. And even though their ideological influence—it did really exist, it’s true, but they were not the ones who were legislating the protests, or who really designed the demands and the ideological face of these events.
\n\nI saw a lot of very spontaneous popular self-organization. I saw a lot of very sincere popular unrest and anger against the state establishment, which really made this country poor and humiliated. So to the biggest extent, it was absolutely an authentic popular uprising. Even though, of course, all of the political powers who could benefit from it tried to influence it as hard as they could. And they were partly successful.
\n\nBut I take this mostly as the question to us—to libertarians, anarchists, the radical left if you want—why weren’t we organized enough to compete effectively with fascists? This is not a question to the Maidan movement or to the people of Ukraine, but to us. And once again, to summarize, Maidan was first of all a popular uprising.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/03/3.jpg\")
The Azov regiment.
\nAfter Maidan, what happened was that Putin was disappointed, there were a lot of political speculations and political struggles, and eventually the [Russian] occupation or takeover of Crimea, and then the move [towards the Russia-backed separatist war] in Donbas. Can you summarize a bit of what actually happened between 2014-2015 and now? How much of a conflict was brewing there, or did the things that are happening there just pop up out of nowhere?
\n\nWhen the Ukrainian regime of Yanukovych started to crash, it was the moment of truth, the point when all stability and all clear things were somehow broken. Then the Russian authorities started to react very harshly—and also impulsively. They wanted to take counter-measures against the Maidan movement, which had the tendency to move Ukraine away from Russian state influence. After this, they occupied the Crimean peninsula. They also took a stand in the local population to a large extent, because the local population there is not that much—of course, we cannot generalize, but many people there do not identify with Ukraine, do not associate themselves with Ukraine. That was the basis that gave Russia the opportunity to successfully take it from Ukraine.
\n\nThey [the Russian authorities] also influenced the events in Donbas a lot, because the new Ukrainian authorities, the provisional government, made some very stupid moves against the Russian language. This gave Russian propagandists the opportunity to portray the Maidan events as “anti-Russian,” in the national sense of these words. This was not true to a larger extent, but to the people of Donbas—which is a very Russian-speaking and very psychologically close to Russia, as far as I can estimate, even though a lot of different people are living there—it created the opportunity for the Russian authorities to extend [their influence] there, to send forces there 3 and to support local secessionist groups to fight effectively, or at least to survive against the Ukrainian army which tried to assure the integrity of the Ukrainian state. At this point, some dramatic military events happened in Donbas, where some portion of the population declared they did not want to be a part of Ukraine any more. But without Russian state support, it would not have been possible for that movement to grow to such a great extent. And we need to recall that millions of refugees from Donbas then came both to Russia and to Ukraine.
\n\nA lot of people from Donbas still feel themselves close to Ukraine. But this is not a question that can really be solved within this state logic of two national states, or rather, the Russian imperialist state and Ukrainian nation-state. It’s a question that really needs a confederal solution. But as usual, both state sides used this conflict for their own benefit, and this was the point that started to increase nationalistic opinion, both in Russia and in Ukraine, I would say.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/03/9.jpg\")
Joint training involving United States and Latvian forces.
\nRight. There were these Minsk agreements [in 2015] that were kind of a settlement between Putin, Merkel, and the West/East pretty much. But just to give an impression in Donbas: was there something happening there over the last few years, or was it true that no military actions were happening and no violence of any kind was happening?
\n\nOf course, it’s important to know that up to today, those Minsk agreements were never really implemented. And even though the active phase of conflict—during which the front line went up and down and significant movements of armies took place—is really finished, this is still a zone of constant conflict, of constant smaller clashes, with deaths every week definitely and sometimes even every day. Shellfire from both sides still takes place a lot. This is a wound that never healed. This is still something going on constantly, even at low intensity.
\n\n\nhttps://twitter.com/crimethinc/status/1485713815681572870\n\n\n
So with these events happening, what was actually the reaction of the local anarchist movement, or the anti-fascist movement? As I remember, the “anti-fascist” part of the anti-fascist movement joined the fight against Russians and went to war in Donbas… but what’s up with the anarchists and the rest of the anti-fascists who were not participating in the war?
\n\nAt this point, I need to say first of all that in periods we are discussing, I was not living in Ukraine yet, in 2015, 2016, 2017 and so on. But still even today, I can evaluate somehow and of course I had my fingers on the pulse of this movement even before.
\n\nYes, some part of the anarchist movement really got this “patriotic” sentiment, or, if you want, this “anti-imperialist” sentiment, and they took this defensive side—that is, some people joined the voluntary units and also the army, the regular army, motivated by the necessity to confront the bigger evil of the Putin imperialist state. Some people took maybe a more moderate and more internationalist position, trying to stress that both sides are in no way good, that both sides represent oppressive and bad politics—both the Russian state side and the Ukrainian state side.
\n\nBut at the moment, I think the absolute majority of the local anarchist community are super hostile to any Russian invasion, and do not believe all the speculations of the Putin side that this is somehow an anti-fascist action confronting the Ukrainian far-right politics and so on. No way. It is just an imperialist move. This is clear to all the local comrades.
\n\nThis year started as a huge shitstorm. Russians invaded Kazakhstan with their partners and helped to stabilize the Tokayev regime. Now there is the possibility of a war in Ukraine. Can you give your thoughts on why Putin started these really aggressive moves so quickly? It’s been several months, I think, since they started moving the army to the Ukrainian border, and the Kazakh crisis, and so on. What are your thoughts on the reasons why this is happening?
\n\nSpeaking very generally and overall, the Putin regime is in a desperate situation. On the one hand, it is still very powerful, having a lot of resources and a lot of control over its own territory. But at the same time, their power is slipping away like sand between their fingers. In different places, there are clear cracks in this Putin-designed system of border states that are supposed to be satellites of his regime, like Kazakhstan, Belarus, Kyrgyzstan, and Armenia. Very big social currents, major social uprisings and protests, are taking place in every country I just mentioned. Geopolitically, there is a serious threat that his control over these neighboring territories will decrease.
\n\nAlso, internally, the economic situation in Russia started to degrade since 2014, actually since these Maidan events, the Crimean takeover, and the big sanctions from the Western powers against Russia. It triggered a constant economic decrease, and now a lot of the popularity that Putin gained after the Crimean takeover is already gone. Also, this was galvanized under the COVID-19 pandemic, which didn’t contribute at all to his popularity among the population. Now, to a big extent, he is not that popular of a leader even inside Russia.
\n\nSo this is the situation, if you are Putin: you are still very powerful, but at the same time, you see situations playing out that are not in your favor. I think all these aggressions are desperate attempts to prevent his power from slipping away, to somehow still preserve his authoritarian rule.
\n\nI think all the bullshit Putin has historically been doing in all these other countries was normally an effort to take attention away from the internal problems, as you were mentioning. How popular is the current conflict with Ukraine in Russian society, actually? Is it a patriotic euphoria, like, “Yeah, let’s fucking take it”? Or is there a resistance, does nobody support that? What is brewing inside of the big Russian community?
\n\nFor me, this is a bit hard to estimate correctly, because I haven’t been in Russia for almost three years. But at the same time, I can say that of the people who I’ve stayed in contact with, they are super pessimistic with this war perspective. Of course, the people I am in contact with represent a specific ideological frame. Normal people, as far as I can guess and assume and as far as I can see in the examples of the ordinary people with whom I’m familiar… I would say they are still not very optimistic about the prospects of a big war with anybody, because they understand that it will result in deaths, and in even further economic downturn. Even the television propaganda, which is becoming more and more terrible in Russia year after year—it’s kind of a constant tide of shit going directly into the brains of the people—even this is not actually capable of really turning the people in favor of war.
\n\nSo no, there is no patriotic euphoria as far as I can see at all in Russia, This is actually a kind of depressive time after all these waves of the pandemic, after all these battles about QR codes and vaccination, and also some other unpopular steps from the authorities, like the obvious electoral fraud that we witnessed this autumn in Russia: all of these are a very bad foundation for people to become really hysterical[ly pro-war].
\n\nOf course, if a war is started, I assume that initially it could provoke some increase in patriotism, as almost always happens. But I think it will not be stable or really significant. And if Russia faces any determined resistance, any big problems in Ukraine, I think all this pro-state patriotism will fade away very soon and turn into its opposite.
\n\nOn the other side, right now, the Ukrainian government is trying to use the situation as well—for example, moving really fast with the Western allies, getting weapons, and so on. But can you summarize the reaction inside of Ukrainian society to actions of the Ukrainian government? What are they trying to do apart from all these mobilization efforts?
\n\nActually, the situation is not very clear to me now. Since 2004, as I mentioned already, before this conflict in the east of Ukraine, [the conflict benefitted] both the Putin regime and the local authorities, because when you have this defensive nationalist patriotic hysteria, it is really easier to protect yourself from any questions from below, from the grassroots level. Questions like, what’s going on in our country? Why is it so poor? Why is it so deep in shit? There was a clear, fast answer to those questions: this is all because of the external enemy.
\n\nThat was the tool used a lot by local authorities, this attitude of, “We will take measures on all the internal problems after the external threat goes away.” This line is actually not very popular in Ukraine, but it exists, and it is expressed vocally in some parts of the society.
\n\nIt is clear that the Zelensky government is fighting in many different ways with its political opponents—both with former president Poroshenko, who is now facing criminal prosecution, and also more pro-Russian forces like Medvedchuk, who is also facing criminal prosecution now and his party is experiencing repression. Somehow, the far right also came under repression, since their beloved patron, Interior Minister Avakov, resigned several months ago. After this, some people from the Azov movement—from this national corps, which is the largest far-right party in Ukraine at the moment—they were put under arrest as well.
\n\nSo the Ukrainian state has consolidated itself, somehow. This much is visible. As for how that affects internal politics around this threat, that is not very clear to me as of now. But we can see some really alarming tendencies threatening to concentrate executive power in the hands of the president and his crew.
\n\nSpeaking of the politics of the current government, how would you describe them? I remember Zelensky being a populist—like saying, yeah, we will fight corruption, we will make everybody happy, and so on. What are his politics right now? There is also a narrative that I hear in the Western hemisphere that the war doesn’t matter so much because it’s basically replacing one fascist regime with another fascist regime. How much do the politics and “liberal freedoms” in Ukraine differ from Russia right now?
\n\nFirst of all, the Zelensky regime is definitely not fascist, at least not right now—if only because it still does not have that much control. This is because in Ukraine, the state’s power is not as consolidated as it is in Russia or in Belarus. But this regime is still in no way “good,” of course. They are still corrupt liars who are doing basically neoliberal bullshit. This is the design of most of their politics, I would say. But still, this country is much less authoritarian in its social structure, at least, even though it’s super shitty in its economic structure. This is the reason why so many political dissidents from Belarus, Russia, and also Kazakhstan, too, for example, are sheltering here. Because here, there is not such a unified state line, there is not that much opportunity or possibility for the state to control and design the entire social landscape—even though, as I said before, the state is trying to do it more now.
\n\nSo a takeover of Ukraine by the Russian authorities or a clearly pro-Russian government will be a catastrophe, because a somewhat freer area—or I would say, more of a “gray zone,” as Ukraine is now—will shift to being under the control of the authoritarian and harsh dictatorship of Putin. To be clear, the Ukrainian state is still a super shitty populist regime that has not made any positive political steps, as far as I can tell, since Zelensky came into power. The only concrete step which I can remember right now was this law about agricultural lands, which can be now freely bought and sold on the market, whereas before there were some obstacles. We believe that this legislation will soon result in the concentration of agricultural lands in the hands of several big agricultural corporations. So all the neoliberal politics like this are being put into place.
\n\nBut still, we see a lot of poverty, both in Ukraine and in Russia. Of course, Ukraine is a poorer country because it doesn’t have as much oil and gas. But if Russia will occupy Ukraine, do we really believe that local working class and poor people will gain some economic benefits from the new occupation regime? Of course not. It’s really hard for me to believe in that. Because the Russian economic situation is getting worse and worse, and they simply have no resources to share with other people. To construct this big bridge from continental Russia to Crimea, it necessitated ceasing the construction of several bridges in Siberia and in other parts of Russia. So they have no resources to share with local people here, even if they would want to buy them off somehow. And in the sphere of politics and society, of course, we can expect nothing better from the Putin regime. In terms of dictatorship, regarding state control and state oppression, the Putin regime is currently much more dangerous than the local regime. The local regime is not “better,” it is just less powerful.
\n\n\nhttps://twitter.com/bad_immigrant/status/1487069917186830340\n\n\n
A lot of the things that are happening with Russia, the things that Putin has allowed himself in the last fifteen or so years, happened with some kind of tacit OK from international community. Or [they only result in an empty statement to the effect that] “we condemn the violation of human rights,” blah blah blah. Like the situation in Kazakhstan, for example—the most recent one, didn’t actually cause any political or social backlash from other players in the political arena. For me, it’s interesting to ask what the reaction of the international community might be to the possibility of the invasion of Ukraine? Is it like, OK, we’re going to go into the war and we’re all going to fuck up Russia? Or is it more like, we will be “concerned” if Russia takes over Ukraine, blah blah blah?
\n\nWell, I’m not sure if my picture is really correct from here, but of course, every day in the news we hear and see that, for example, the American [i.e., US] president and American government are threatening Russia with huge economic sanctions in the case of military aggression. And also, we learned recently that some military support has come to Ukraine as well—not military personnel, but some weapons. So I think there is some reaction from the so-called international community.
\n\nBut from here, it always looks like the West is constantly promising but never actually taking the crucial steps that could actually prevent Putin’s aggression. So the people of Ukraine, I think even those who had some sympathy with Western countries, feel themselves more and more abandoned by the powers that they once believed in.
\n\nTalking about the anarchists in Ukraine—I know that the anarchist movement in Ukraine is not the strongest in the region, and it suffered from the recent conflicts in Donbas and so on. What is the current reaction to the possibility of the Russian invasion? What are anarchists talking about? What are anarchists thinking about, or mobilizing to do in case the Russian forces march in?
\n\nWell, I would say that there are two different modes within the anarchist community here. Of course, we discuss it a lot, almost every day, and in every meeting, and some people are really interested in participating in resistance. Some in military terms, and some also in terms of peaceful volunteering, some logistics volunteering, and so on. Of course, some other people are thinking more about fleeing and taking refuge somewhere. I am more in sympathy (and this is my personal position, but also political) with the first idea. If you flee, you are out of any political and social protest. We as revolutionaries, we need to take some active stand, not a passive stand of just observing or fleeing. We need to intervene in these events. This is for sure.
\n\nThe biggest challenge, and the biggest question, is: in what way should we intervene in them? Because if, as it happened in 2014-15, we just individually go and join some Ukrainian troops to confront the aggression, that is not actually a political activity. It is just an act of self-assimilation into state politics, into the politics of the nation-state.
\n\nFortunately, this is not only my opinion. Many people are thinking here about making some organized structure… which may be in some collaboration with the state structures of self-defense, but will still be autonomous and under our influence, and will be composed of comrades. So this will be organized participation with our own agenda and our own political message, for our own organizational benefit. Not just taking sides with some state player in this conflict.
\n\n\nhttps://twitter.com/Jake_Hanrahan/status/1459541251276128259\n\n\n
Right, but some people would be saying for sure that, “Hey, you’re anarchists against the state, and now you’re protecting the state.” I’m pretty sure that some people think that anarchists should be out of those conflicts altogether. What would you answer to them?
\n\nFirst of all, I would answer them—thanks, this is a valuable critique. We really need to evaluate how to intervene so as not to just become a tool in some state’s hands. But definitely, if we apply some smart politics—if we apply the art of politics, I would say—we have a chance to do this. If we stay away from the state conflicts, then we stay away from actual politics, as I said before. This is now one of the most significant social conflicts that is going on in our region. If we isolate ourselves from it, we isolate ourselves from the actual social process. So we need somehow to participate.
\n\nOf course, it is beyond question that we need to confront Putinist imperalism. If we need any kind of collaboration in this way, then we need it. Of course, we have to evaluate very carefully, very cautiously, how not to become dependent on some very reactionary and negative powers. This is really a question and a challenge, but this is the difficult path that we can go on. Running from those challenges just equals surrender in terms of promoting anarchy and promoting social liberation and revolution in our region. And this is not an acceptable position for me and for many other comrades.
\n\nI think for me it’s also important here to point out that all in all, Ukraine is kind of like a last stand among the former Soviet countries. Currently, the expansion of Putin’s empire is taking more and more aggressive steps—again, the Kazakhstan story, the Belarus story, the full support of the Lukashenko regime under certain terms of reintegration of Belarus into Russia—all of these steps are aiming to bring the whole region back under Putin’s authoritarianism. For us as anarchists, it is extremely important to give an answer to that and not just sit on our thrones and say, “Oh that’s so great, we are anarchists; we are against the state, and all those simple, stupid politics of the state do not touch us.”
\n\nThat’s correct, of course. But at the same time, I want to stress that we also should not take sides with the local nationalist circles and local nation-states. Because these are by no means progressive political entities or progressive political voices. They also really produce a lot of oppression and exploitation, and this also really needs to be confronted, both vocally and by means of our activities.
\n\nRussian surface-to-air missile systems arriving in Belarus for.
\nExactly. I totally agree with that. To [readers] who are not in the region, how can people support you? Or how can people actually get more information on the situation?
\n\nWell, first of all, support could be informational; if you follow what is going on here attentively and spread information, spread the word, this would already be a really big thing. Also, I think if you have an opportunity to come in contact with local anarchist comrades, it is possible to request some kind of support: maybe solidarity actions, maybe preparing some conditions for people who need to flee, for example, to escape the region. Also, some financial support may be required at some time. If we will have some organizational presence in this conflict, that will require a lot of material things and finances.
\n\nUnfortunately, at the moment I cannot recommend some unified website or Telegram channel or something like that, which you could follow in order to know everything. There is still a multitude of different smaller media projects and smaller groups, not some really big unified union or unified organization. But definitely, if you make some effort, you will easily come into contact with this or that faction of the local anarchist movement, so you can keep an eye on the situation and be ready to react somehow. This will be already extremely appreciated.
\n\nCool. Thanks a lot for the conversation. Take care, and hopefully the war won’t happen and the Russians will fuck off, and there will be other things to take care of in the struggle rather than actually organizing resistance to the Russian invasion.
\n\nYes, hopefully.
\n\n![](\"https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2022/02/03/8.jpg\")
\nIn this text, a Ukrainian anarchist from Lugansk who was forced to relocate to Kiev by the fighting in Donbas offers his perspective on the situation.
\n\nUkraine has been at war with Russia and its proxies for eight years now. The death toll has already exceeded 14,000. Yet as Russian troops gather along our northern and eastern borders, it’s the first time in the history of this war—or even in the entire history of Ukraine as I recall it—that I am regularly receiving messages from my foreign friends, some of whom I haven’t heard from in years, all eager to learn whether I am safe and if the threat is as significant as they have been told. These friends vary in their political views, ages, occupations, life experiences, and backgrounds. The one thing they all have in common is that they’re all from the United States.
\n\nThe rest of my comrades around the world seem to have less anxiety about this. Last week, I hosted one friend from Greece and another from Germany, both of whom seemed surprised to learn that they had landed in a country that is supposed to become the epicenter of the Third World War any minute now (which is probably why their plane tickets only cost eight euros). I would have been surprised, too, if it weren’t for the fact that I also happen to watch US television myself. Over the past few weeks, I noticed a surge of references to Ukraine’s situation on all sorts of talk shows I see online. It almost feels as if there’s more talk about Ukraine in the United States now than there was during Joe Biden’s son’s corruption scandal.
\n\nFor a Ukrainian, what this sudden rise in interest in our endless fight against our abusive imperialist neighbor makes you feel will depend on your political stance. When we agreed to give up our nuclear weapons in 1994, joining the Budapest memorandum, Russia, the United Kingdom, and the USA promised to respect and protect the independence, sovereignty, and existing borders of Ukraine and to refrain from any threat or use of force against the territorial integrity or political independence of Ukraine. When all of those promises were proven to be completely worthless just twenty years later, many people here couldn’t help but feel betrayed. Many of these people now feel like it’s right about time for the US to step up its game delivering on its promises. Without this context, it would be extremely challenging to understand why some people in Ukraine would applaud when an offshore empire that refers to Ukraine as “Russia’s backyard” flies war planes filled with soldiers over this sovereign country.
\n\nHowever, there are some others in Ukraine who, like myself, don’t limit their mistrust to the empire that we are unfortunate enough to share a border with, but extend this well-earned lack of confidence to the rest of them. Even for the people who truly believe that the enemy of their enemy is their friend, it’s worth asking how many such friends that the US has made around the world—Vietnamese, Afghans, Kurds, and more—have not regretted acquiring such an ally.
\n\nThis fairly low bar of critical thinking is unfortunately not nearly as common in Ukraine as short-sighted patriotism, nationalism, and militarism, all of which are gaining momentum here as war hysteria grows. In Ukraine, there is not much discussion about why we are finally being noticed by the US and UK now, after eight painful years of losing lives and territories—including my hometown of Lugansk. And this absence of curiosity about the motives of the empires works both ways: just as most of us couldn’t care less what Biden’s administration stands to gain from this power play, our understanding of why Putin would attempt to invade further now is limited to “This bloodthirsty maniac is simply mad.” Hardly anyone entertains a possibility that there could be something more going on.
\n\nEven fewer question the claim that Russia has indeed increased its presence on the Ukrainian border in a way that makes our current situation more threatening than it was a year ago.
\n\nI am not saying that the threat of the invasion of the very real Russian troops amassing at our borders is insignificant. But I question whether the involvement of the US is truly aimed at de-escalating this conflict to benefit the people of Ukraine.
\n\nUnfortunately, being here on the ground doesn’t really give me any particular expertise to rely on. Back in early 2014, seeing everything that was happening around the country, I refused to believe that Ukraine was about to go to war until the very moment it happened. In retrospect, it seems like it was inevitable. Now, none of us truly know if the war will happen, and if it does, when it will escalate.
\n\nSome people have already fled the country. Most people can’t afford even a brief short-distance trip abroad, so they are bound to keep calm and carry on. Beyond corruption and war, the reason why most people in Ukraine are so desperately poor may or may not coincide with the fact that Ukraine outlawed communism in 2015 and is currently the only country in Europe in which the parliament consists entirely of different shades of right-wing parties.
\n\nWhen events like this unfold almost 6000 miles away from you, it’s natural for an overseas anti-authoritarian to seek to make sure that they’re not rooting for the bad people. Not everyone standing up for themselves is Zapatistas, Kurds, or Catalonians. A wide spectrum of different groups around the world resist imperialist aggression. On this spectrum, many of the people claiming to guard Ukraine fall much closer to groups like Hezbollah and Hamas. Are many of them xenophobic, conservative, sexist, homophobic, anti-Semitic, racist, pro-capitalist, or even outright fascist? Yes. But are they fighting an uneven fight against an extremely powerful and violent neighboring state, in which they seem to be the only hope for any meaningful resistance whatsoever? Also yes.
\n\nAnd these aren’t the hardest questions.
\n\nIf an autocratic empire is trying to destroy another state that is defended, in part, by fascists, do we sit back and rejoice there are going to be a few less fascists in the world? What if the deaths will also include thousands of innocent people who are trying to defend themselves or are simply at the wrong place at the wrong time? Do we step in, understanding that these divisions between people only benefit those who are already powerful, never the people being divided?
\n\nThis begs another question: what does “stepping in” mean? Is there a way to “step in” here that is both substantial and without negative consequences? Neither of the two strategies that the United States has employed so far have shown much success. Antagonizing Russia only makes things worse for everyone, while many people here believe that the alternative—expressing “deep concern” without standing in Putin’s way—is what led to the war getting started in 2014 in the first place. This is why I doubt that any solution to the problem of the imperial appetite that doesn’t involve the simultaneous abolition of both empires can be anything more than a bandaid for an issue of this scale. The truth is, Ukraine is not the first victim of the hunger for power, nor will it be the last. As long as we keep these monsters alive, it won’t matter whether they are friends or foes, tamed or rabid, chained or free. They will always be hungry.
\n\nI do hope, however, that there is still a lot more that people in the US and the rest of the world can do. I hope we can all organize and create communities that transcend the superficial divisions imposed on us by the noxious ideologies of capitalism, conservatism, and individualism, striving to remember that it is only when we are separated, segregated, careless of one another, or at each other’s throats that we are truly weak and helpless. With education and solidarity, we can try to create a world in which a senseless conflict like this would make even less sense. Until we can do that, we can do our very best to provide support to those around the world who fall victim to these cruel wars.
\n\nWhat does this mean, concretely, right now, here in Ukraine? And in the meantime, does the fact that many people fighting for Ukraine are indeed fascists mean that all the people who are hiding behind their backs—including me—are also liable for their politics? Here, we are getting into the harder questions.
\n\nBut no one is addressing these questions here. The people of Ukraine are all busy taking first aid and gun handling classes—or learning where the city shelters are—or, mostly, just struggling to get by. There’s no all-out panic here, just dull weariness. The threat of the big war remains very real; if it occurs, it is unlikely that it will result in anything other than an even weaker, worse, and smaller Ukraine than the one we already have. And I really can’t recommend even the current version.
\n\nAll that being said, it’s also worth admitting that I will not risk my life fighting for this country against the Russian army. I will probably do my best to evacuate if Kiev becomes even more unlivable than it already is. This is admittedly the intention of a person with some privileges. Most of the people here have absolutely nowhere to go.
\n\n\nhttps://twitter.com/crimethinc/status/1485711889950720010\n\n\n
\n\n\nTranslation: Překlad s laskavým svolením Anarchistické federace
\n
Maidan Nezalezhnosti (“Independence Square”) is the central square of Kyiv, the capital city of Ukraine. It was the site of massive protests in 2004, during the so-called “Orange Revolution,” and again in 2013 through 2014 during the events that led to the Ukrainian Revolution of 2014. ↩ ↩2
\nReportedly, after Yanukovych fled, protesters found a two-kilogram solid gold representation of a loaf of bread at his residence, as well as gold-plated toilets. Ukrainian capitalist Vladimir Lukyanenko had apparently presented the loaf to the former president as a birthday present. ↩
\nThe Russian government denied sending troops into the Donbas region of Ukraine. ↩
\n